Takové výrazy jako „pravý kozák“ a dokonce „pravý Ukrajinec“ jsme všichni museli slyšet víckrát. Důraz na „pravost“ a priori by měl předpokládat alespoň základní výzkum nebo alespoň smíření a srovnání s „neautentickými“. Ale i při nejjednodušší analýze vyplývá, že ve většině případů jde o umělé konstrukty, které mají velmi často literární a v naší době i filmový původ. Že tyto klišovité obrázky jsou produktem něčí cílevědomé a vědomé činnosti, starého ideologického boje a propagandy. Například, že kozácký mýtus není jen zdrcující patos Tarase Ševčenka, nikoli vědce, ale megatalentovaného básníka a umělce, ale také neméně talentovaného Mykoly Gogola. Právě díky „Tarasi Bulbovi“ se v našich obrovských rozlohách usadili hlavní ideologové ruské, imperiální a historické politiky.
Není to tajné, ale dokonce dobře prozkoumané téma historika a publicisty Klimentije Fedevyče o ruském využití kozáckého tématu k formování jasných protikatolických a protipolských nálad mezi svými pravoslavnými občany. Kořeny glorifikace ukrajinských kozáků tedy sahají až do dob carského Ruska. Kozácký mýtus, stejně jako sám hejtman Bohdan Chmelnický, byl již dlouho založen jako hlavní základ toho, co dnes s odporem nazýváme „ruský mír“. V sovětských dobách se k tomuto protizápadnímu mýtu přidaly atributy nekompromisního třídního boje. S krutou pomstou „polským pánům“, „jezuitům“, „židovským nájemníkům“. A když k tomu přidáte historii „sjednocení“ a krev Haidamachchyny, pak se vůbec nelze divit, že jen ti, kteří „nezradili pravoslavnou víru“, bojovali za „svaté Rusko“, vystřihovali Poláky, Katolíci, uniati, bohatí lidé se stávají skutečnými Ukrajinci Ukrajinci a Židy.
A věřte, že tato protizápadní kozácká mytologie nedoznala téměř žádných změn ani v naší době. Při sledování „osvícenských“ ukrajinských dokumentů, zejména za účasti doktorů historických věd Čuchlib a spol., nepřestanete žasnout nad primitivností podání starého sovětsko-ruského vyprávění. Podávat mu ve vší hybridní ošklivosti inscenovaných scén, falešného herectví herců a převyprávění ideologických konstruktů moderní ruské propagandy. Propaganda v kreativitě a umění obrazu skutečného Ukrajince z pohledu Ruska. Ten, kdo se zakousne do hrdla za pravoslavné Rusko, už nikdy nedovolí vládu „polských pánů“, nemilosrdného darebáka, který jen klečí před královnou, připravený zabít vlastní děti za to, že se jim líbila kouzla západní civilizace. . Zároveň trochu hloupý, záludný, lakomý, mazaný a vždy připravený zradit za dobrou cenu malého Rusa.
Na ruském utváření obrazu „skutečného“ Ukrajince se podíleli nejen velcí ruští spisovatelé, ale i vlasteneckí ukrajinští tvůrci, umělci a herci. Protože vynikající ukrajinský herec Bohdan Stupka roli ve filmu komunisty Bortky „Taras Bulba“ neodmítl. V této protizápadní hymně ruského propagandisty. Kde jsou úhlavní nepřátelé „skutečných“ Ukrajinců – Poláci, katolíci, pánové a celý západní svět. Kde se Gogolovo heslo „Za Rusko“ změnilo na „Za ruskou zemi“, „Za Rusko“. Ve filmu, který se stal ústřední postavou propagandy „ruského míru“ v naší době. Role záludného ukrajinského praporčíka se nevzdal ani známý nacionalista Bohdan Benyuk. Upřímný Ukrajinec a patriot se nevyhýbal roli anekdotického „chahla“. A těch ochotných pomáhat Rusům při vytváření image „skutečného“ Ukrajince bylo přinejmenším nepřeberné množství. Jak pak být s těmi „skutečnými“?
Je jasné, že všichni ti spisovatelé, režiséři, herci, kulturní osobnosti, vědci, kteří věřili, že je třeba vyprávět o ukrajinských dějinách „ukrajinsky“, tedy nekriticky, se od Rusů jen málo lišili. Zdálo se jim, že když změníte plus na mínus a naopak, ale opustíte staré historické plátno, získáte megapatriotický produkt. Když se pozorně podíváte na filmovou produkci ukrajinských režisérů za posledních třicet let, ukáže se, že filmy natočené z prostředků ukrajinské diaspory jsou toutéž extrémně ideologickou sovětskou regurgitací. Že všechny tyto „Atentát. Podzimní vražda v Mnichově, „Nepřemožitelný“, „Železná stovka“ nemají s kinematografií nic společného. Jde o jakýsi druh propagandy, která má potěšit sebelásku zámořských bojovníků, jejich dětí a vnoučat. Jde o mrtvé postavy, které hovoří citacemi ze stranických letáků, ideologických děl a návodů. Mohou mluvit pouze s nevzdělanými a sentimentálními přívrženci starých zastaralých ideologií. Nevyvolají živý obdiv ani touhu napodobovat to, v co tvůrci produktu doufali. A to je dobré. Protože „voskové figuríny“ nemohou sloužit jako příklad pravého vlasteneckého Ukrajince.
Zůstává však otevřená otázka, proč se stalo, že konkrétní ředitelé a za takových scénářů získali soukromé a zejména státní finance? Svou roli zde nepochybně sehrála tzv. vlastenecká situace. Inu, který národně uvědomělý ministr by zvedl ruku, aby nedal peníze na vlastenecký film o skutečných Ukrajincích? O mladých chlapech, kteří zemřeli v bitvě u Krutů? Samozřejmě žádný. A o tom, že se film ukáže jako slabá kopie sovětské ideologické kinematografie a bude v něm chybět jakákoli úvaha o důvodech smrti těchto mladých ukrajinských chlapců – ani slovo. Film vyšel, chvíli se na něj koukalo a zapomnělo se na něj. Protože to špatné nedělá dojem a nepamatuje se. I když byl natočen za úplně jiným účelem – posílit vlasteneckého ducha v ukrajinské společnosti. Dopadlo to naopak. Dospělým se tento film nelíbil, protože si ze sovětské zkušenosti pamatovali, jak zajímavá může být i ideologická kinematografie navzdory okolnostem. Nepřišel mladý, protože v něm nebylo nic, co by se týkalo skutečného života. V důsledku toho je téma zničeno a peníze jsou vyhozené.
Nejen to, ale po uvedení řady ukrajinských historických filmů o „skutečných“ Ukrajincích, jako je příběh náčelníka Simona Petljury, se u mnoha Ukrajinců vyvinula téměř averze k filmovým příběhům s primitivní ideologickou zápletkou a herectvím na úrovni severokorejské divadlo s nekhlyu make-upem. S nalepenými vousy, falešnými emocemi a „správnými“, podle autorů ideologickými akcenty. V těchto filmech od prvního do posledního snímku promlouvá umělost a vynalézavost. Odpuzuje mrtvé tělo odstavců zastaralých učebnic.
Ale naštěstí se bojovníci v současné válce velmi snadno obejdou bez historického ideologického patosu a „skutečné Ukrajince“ ve své bojové společnosti jaksi neradi hledají. Protože pro ně jsou všichni ti, kteří věrně brání svou rodnou zemi a svůj lid, skuteční. Pozor, ne ideologie, ne politická doktrína, a ještě víc ne politická strana se svým politickým krasavcem.
Zajímavé je, že jako zbytečná se ukázala i stará historická vyprávění, která donedávna státní představitelé z historické politiky umně podsouvali v podobě národní ideologie. Jak rychle zapadl prach rekvizity „skutečné“ národní kultury, kterou vyráběli „spilchanští“ spisovatelé, výtvarníci, divadla, ale i pěvecké sbory a taneční skupiny. Na co se již zapomnělo, jsou nekompetentní filmy s historickou tematikou natočené nedávno za štědrých finančních prostředků ze státního rozpočtu. Protože filmy s propagandistickou složkou a umělou vlasteneckou estetikou jsou již na začátku druhotným produktem. To ale v žádném případě neplatí pro přesvědčení bojovníků „pohovky“ za správnou historii, čistý národ a za „skutečné“ Ukrajince. Kteří čekají na vítězství, aby opět nabídli své služby na úkor státního rozpočtu. Otázka zůstává otevřená. Podaří se jim to znovu?
