„A já jsem v chatě“ je fráze, která v dětských hračkách dávala příležitost dostat se z rizikové zóny, cítit se bezpečně a chráněna. Zhruba stejně zněla věta Petra Porošenka „A my jsme vepředu“, když ho novinář „překvapil“ s rodinou v restauraci drahého londýnského hotelu. Slova o frontě v drahých interiérech londýnské restaurace tak nějak zněla trochu dětinsky, ale cynicky zároveň. Klidné rodinné jídlo v drahém podniku v jednom z nejdražších hlavních měst světa vůbec nesouviselo s hrůzami fronty v Ukrajině. Proč tedy zmatený Porošenko tato slova vymáčkl? K tomu bychom si měli trochu více připomenout biografii Petra Porošenka a poznat ukrajinskou politickou kulturu, která se formovala v posledních desetiletích.
Proč zase Porošenko?
Po každém odhalení rozporu mezi Porošenkovými slovy a činy je mediální prostor doslova zaplaven řečnickými otázkami typu: Porošenko už dávno není prezidentem země, tak jaké proti němu mohou být nároky? Porošenko je vůdcem opozice, takže kroky vlády jsou opatřeními ke zničení opozice. Nebo proč, když jde o Porošenka, tak jen o špatné? Udržel a ochránil zemi v době nejtěžší. Na obranu dal spoustu peněz z vlastní kapsy. Zaslouženě reprezentoval Ukrajinu na mezinárodní scéně a obecně mluví velmi dobře anglicky. Jaké námitky lze mít proti Porošenkově přílišné extravaganci během drahých dovolených – je to bohatý člověk a může si to dovolit. A nejdůležitější otázka, která se stává nejčastěji: proč zrovna o Porošenkovi, a ne o Kolomojském nebo Achmetovovi?
Nejjednodušší způsob, jak odpovědět na otázku, proč se po třech letech nepřítomnosti v prezidentském křesle nestal k Ukrajincům lhostejným? Jednak proto, že to on sám nechce. Ze všech sil chce zůstat v politice a dokonce sní o pomstě. Proč „krmí“ celou armádu svých příznivců, udržuje televizní kanály a financuje své intelektuální sídlo na Lavrské. Všichni tito mediální hráči jsou povoláni, aby nemilosrdně kritizovali vládu a vytvořili alternativní realitu prospěšnou pro svého patrona. Protože většina témat a důvodů pro kritiku je přitažená za vlasy, omezuje se na „bublinu“ stoupenců Petra Oleksiiovyče. Skutečnost, že základ této „bubliny“ tvoří představitelé staré národně-vlastenecké elity, tedy známí a rozpoznatelní lidé, vytváří zdání univerzální podpory Porošenka ze strany „skutečných“ Ukrajinců.
Za druhé Porošenko zvolil aktivní politiku jako prostředek osobní ochrany před trestním stíháním za korupci, která v určitých momentech hraničila s vlastizradou. Od té doby všechny pokusy státu vyšetřovat trestní případy za korupci a napomáhání podnikání nepřátelskému státu v Ukrajině jeho příznivci vnímají jako útok na vlastenecké hodnoty a skutečného vlastence. Prohlásil se za nejvlasteneckého ukrajinského politika, nejlepšího prezidenta, jehož zásluhy mu umožňují stát se nad zákonem. Petro Porošenko a jeho tým se pokusili proměnit banální předvolání k soudu, aby svědčili, v hromadný protest. Fyzicky a psychicky ovlivňovat rozhodčí. Jeho příznivci ochotně věřili všemu a svůj idol upřímně bránili. Pravda, nebylo to bez obchodních pohnutek. Prominentní obránci Porošenka za jeho vlády byli sami ve velmi „chlebových“ pozicích a pozicích. Proto se neméně než on snaží vrátit na staré krmné místo. Společně se pokusili zorganizovat „křížovou výpravu“ proti legálně zvolené vládě.
Co se týče perzekuce opozičního lídra, odpověď je trochu složitější. Protože pramení z jednání tzv. národní opozice. Faktem je, že v klasickém slova smyslu opozice nepůsobí pouze jako kontrolor moci, ale nabízí voličům i vlastní rozvojový program. Činnost velitelství na Lavrské měla všechno: hrozby převratu a násilné odstranění Zelenského od moci. Obvinění ze spolupráce s ruským nepřítelem. Přisuzovat Zelenskému záměr okamžitě kapitulovat před Putinem. A mnohem více upřímných nesmyslů, které byly popřeny a vyvráceny válkou a bezprecedentní odvahou a odolností prezidenta Zelenského. Místo toho Porošenkův tým nenašel atraktivní alternativní program k Zelenského kurzu. Protože rozvojový program nelze nazvat neustálým přikládáním klacků do kol současné vlády, nepodloženými a přitaženými obviněními, jejichž cílem je patologická touha vrátit se do prezidentského křesla. Porošenko zkrátka není opozice, ale dokonce překážka pro vznik skutečného opozičního lídra.
Dovolte mi ještě jednu důležitou poznámku. Pokud by se v době míru daly pokusy zasít do společnosti nepřátelství, rozdělit ji podle jazykových, historických, kulturních a náboženských principů připsat zvláštnostem politické kultury, kdy politici nepohrdnou žádnými technikami, pak jde v době války o skutečnou sabotáž. A nejde o ochranu Zelenského před jakoukoli kritikou a podbízením se autoritářským tendencím. Hovoříme o maximální konsolidaci ukrajinské společnosti: lidí a úřadů, vojáků a civilistů, občanské společnosti a obyčejných občanů. Pokusy vrazit klín mezi prezidenta a jeho tým a ZSU (Zalužnyj), a ještě více zdiskreditovat Zelenského, na čemž se Porošenkův tým neustále podílí, jsou v podmínkách hrozné války nepřijatelné.
Dalším škodlivým bodem v činnosti Petra Porošenka je jeho snaha postavit se jako paralelní centrum rozhodování. To je patrné zejména na mezinárodní scéně. Porošenko se ze všech sil snaží vyvolat dojem, že je v zajetí světové politiky. Aby se nedostavil k výslechům, neustále utíká do zahraničí, pod rouškou důležitých státních schůzí. Jednání s vysokými politiky a aktivisty, v jejichž důsledku prý musí pro Ukrajinu něco získat. Za prvé, pokud se setká, pak se stejnými sestřelenými piloty jako on. Zadruhé se schází, aby si zajistila záruky nedotknutelnosti v Ukrajině. Což je nezákonné a nespravedlivé. A za třetí, Porošenko svými činy především v západních médiích nahlodává konsolidované postavení Ukrajiny. Protože nemá úplné informace o situaci a nepodílí se na rozhodování státu.
Jaké hříchy brání Porošenkovi vstoupit do politického „ráje“
O osobních zásluhách Petra Porošenka pro Ukrajinu lze polemizovat dlouho. Takoví asi byli. Rychle se mu podařilo stabilizovat situaci a vytvořit u ukrajinských občanů pocit důvěry, že tento člověk na mezinárodních jednáních nezachrání, nevzdá se a nikdy neztratí směr. Ukázalo se, že v případě Porošenka je důležitější „jeho vlastní si nenechá ujít“. Poté, co se stal prezidentem, nepřestal být obchodníkem. A to nejen formálně, ale i ve své podstatě. Na co ho vyjednavači v Minsku nachytali. Není žádným tajemstvím, že ukrajinská elita v té době nejprve přispěchala zachraňovat své obchody a majetek v Rusku a především na okupovaném Krymu. Taková „záchrana“ byla možná pouze s „milosrdným“ posvěcením samotného Putina. A výtěžek z prodeje nemohl být odvezen do zahraničí bez bdělého oka americké finanční rozvědky.
Za takových okolností a s příslušnými informacemi se západní vyjednavači, zástupci Francie a Německa, rozhodli co nejdříve uzavřít „ukrajinský problém“ a umýt si ruce. Navíc, jak se nedávno ukázalo, Angela Merkelová byla pro Putina jako ovce na vodítku. Proto byly Minské dohody sepsány pro Ukrajinu tak neužitečně. A pokud by se tato okolnost dala ještě vysvětlit kritičností situace, protože jinak by Putin pokračoval v ofenzivě, pak „Minsk-2“ tuto tezi zcela popírá. Putin potřeboval pomalou absorpci Ukrajiny. A Porošenko byl s odkladem tohoto převzetí spokojen.
Důvodů pro takové chování může být mnoho: od vydělávání peněz ve válce po víru ve svůj nepřekonatelný diplomatický talent. Řekli, odložme problém, a pak buď zemře osel, nebo zemře padišáh. Nic z toho nebylo, protože Ukrajinci zvolili prezidenta bez politického zázemí a úzkých vazeb na rusko-ukrajinský klanově-oligarchický systém. Od té doby systém na mladého prezidenta vypustil celou smečku svých řetězových psů. Porošenko jako správce a ochránce systému v tomto boji využil veškerý svůj potenciál: patentoví vlastenci, jím doživotně jmenovaní soudci, žalobci, zkorumpovaní západní politici. Ale i když se skřípěním, a jaký hřích skrývat, střídavě s využitím potenciálu Kolomojského, pak dokonce Achmetova, se Zelenskij dokázal udržet v prezidentském křesle. A jeho odmítnutí obchodovat s ukrajinskými národními zájmy a podepsat alespoň nějakou variantu „Miska-3“ padlo na Ukrajinu s novou strašně krvavou válkou Ruska. Válka za zničení Ukrajiny.
V podmínkách hrozby zničení Ukrajiny by měl pátý prezident opět zapomenout na osobní zášť a alespoň mu nebránit Ukrajinu bránit. Bohužel ticho netrvalo dlouho. Porošenko vycítil, jak rychle ztrácí se Zelenským, pokud jde o popularitu, a uchýlil se k ponižujícímu chování pro sebe a své příznivce. Fotografování na zátarasech, fotografování na pozadí vybavení údajně zakoupeného za vlastní peníze pro ozbrojené síly, neslušné rozhovory s kanály, které má čistě pod kontrolou. A také věrní landsknechti, kteří mu po celou dobu nezapomněli děkovat za to, co se nestalo, nebo co se stalo ne díky němu, ale jemu navzdory. Kvůli tomu všemu začal doslova a do písmene stále více připomínat křížence dvou postav ze sovětského vaudevillu „Svatba v Malynyvce“. A pokaždé jeho úroveň klesala níž a níž.
A o morálce
Sorry, ale byznysmeni z 90. let a morálka jsou neslučitelné. A případ Petra Porošenka je zvláštní. Faktem je, že své mnohamilionové jmění vydělal ve veřejné službě, což je v rozporu se zákony a pravidly čistého podnikání. Porošenko byl buď poslanec lidu, pak ministr, nebo tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany, pak prezident. Zde je důvod častého odmítání nepoctivě získaného kapitálu. A hlavní důvod stížností na Porošenka spočívá v nesrovnalostech mezi image, kterou zkoušel, a tím, kým skutečně je.
Vlastenec-státník uprostřed války nepojede tajně na dovolenou na Maledivy a nezaplatí za to peníze, které by se daly srovnat s rozpočtem několika okresních nemocnic. Nebude si to užívat na drahých jachtách, když je v zemi válka a lidé umírají. Nebude skrývat své syny v zahraničí a bude vyprávět příběhy o jejich službě v armádě. Totéž platí o jeho týmu, který se místo obrany státu proměnil v plnohodnotné bojovníky tiktok. Je třeba pochopit, že Porošenko a jeho tým to všechno nedělají kvůli Ukrajině, ale s nadějí, že opět oklamou důvěřivé voliče a dostanou se k moci. Nebo aby později bylo co zakrývat a neodpovídat před soudem. A to vše je především nemorální. Ano, u soudu za to nenese žádnou odpovědnost. Jediným trestem by v tomto případě bylo nedat ani jeden hlas takovému politikovi a jeho týmu. Petro Porošenko není obyčejný oligarcha, je to také státník a politik. Proto by měl být hodnocen podle jiných kritérií.
PS Věta „A my jsme vepředu“, pronesená v drahé londýnské restauraci, měla být posledním výrokem politika Porošenka. Ale bohužel ne v Ukrajině.
