Znovu se musíme přesvědčit, že ukrajinská společnost je společností radikálních maximalistů. Z nějakého důvodu se zdá, že téměř všechny skvělé věci by měly být implementovány z „čisté desky“ a v jakémsi puritánském vakuu. Nepotřebují spojence, nedovolí využívat cizí zdroje ani pomoc. Vítězství musí být exkluzivní a pouze jejich. Spojenci by měli být oddáni své verzi „ukrajinské věci“ až do morku kostí a pomoc by měla být mega velká a okamžitě jim poskytnuta. Přesněji řečeno, mělo by jít o vítězství politického prostředí, do kterého nositel takových myšlenek patří. Pak bude vítězství ještě sladší, protože vítězi automaticky dá právo potrestat všechny poražené a ty, kteří měli jiný názor.
Ve skutečnosti je toto chování charakteristické nejen pro Ukrajince. I když se to může zdát zvláštní, ale v tomto umístění lze najít spoustu odkazů: jak na doby anglické revoluce 17. století s pokusy vybudovat „Nový Jeruzalém“ na „čistém“ území, tak na sovětské stavitele komunismu. K tomuto výčtu podobností stojí za to přidat myšlenky ukrajinských radikálních nacionalistů o národní revoluci a metodách budování ukrajinského katedrálního nezávislého státu. Ve všech případech se jedná o náboženské vědomí úzce propojené s politickou činností. Jsou to ideologické doktríny redukované na úroveň náboženského učení. Se svými „svatými“, posvátnými texty, s vysokým nedosažitelným cílem a svými proroky a kněžími.
A pokud jsou myšlenky a cíle abstraktní, pak jsou duchovní takových politických kultů zcela skuteční. A právě oni si přisvojují roli morálního a etického standardu, podle kterého by se společnost měla rozvíjet. Jsou to oni, kdo definují a vyjadřují, co je správné a co lidé potřebují. Jestliže v době anglické revoluce byli mnozí skutečně přesvědčeni, že čistotou chování a spravedlností úmyslů je možné vybudovat jakýsi ráj na zemi, což dalo impuls rozvoji Severní Ameriky, pak v dnešní době pokusy o ochranu Ukrajiny a pozvednout ji na úroveň úspěšného stavu pomocí izolace jsou nebezpečnou utopií Všechny revoluce zaměřené na vybudování nebe na zemi, ačkoli měly obrovský modernizační účinek na společnosti, byly vždy doprovázeny masovým násilím a řekami krve. Téměř vždy vše směřovalo k zasazení „jediné správné“ ideologie, „jediné správné“ cesty a skončilo vytvořením totalitní sekty.
Mezi historickými Puritany a Ukrajinci však již vidíme viditelné rozdíly. Například angličtí puritáni byli nároční především sami na sebe. Snažili se žít asketicky. Sraženi byli pouze ti, kteří podle jejich názoru vstoupili na nemorální a špatnou cestu. Jejich touha izolovat se vlastně dala impuls k výstavbě „nového světa“. Ukrajinští puristé jsou neméně nároční na všechny kolem sebe, ale ne na sebe. Nejčastěji proto můžete vidět jimi nakreslený obrázek idealistické, správné budoucnosti, avšak bez vize a výpočtů, které by zajistily její realizaci. Nejhorší na této situaci je, že takový idealistický obraz v myslích mnoha lidí se stává skutečností. Jeho následky se stávají nejfatálnějšími, když dojde na hledání spojenců. Taktické, situační a trvalé. Absolutní přesvědčení o vlastní správnosti a spravedlnosti může člověka učinit nedostatečným. Protože ve svých fantaziích a představách už zvítězila a udělila si výhradní právo potrestat každého, kdo je podle ní vinen.
I nyní, kdy Ukrajina vydržela a dostává silnou mezinárodní pomoc, je situace stále extrémně hrozivá. Ukrajina naléhavě potřebuje mezinárodní pomoc: ozbrojenou, diplomatickou, finanční, zdrojovou a ekonomickou. Postoj k potenciálním spojencům, nejen stavům, podle zásady: stále vás musíme prověřovat podle našeho vademecum, je zavádějící a nesprávný. Protože takový „vládce“ s předepsanými pravdami a kritérii může mít ryze stranický charakter. A to, co je dobré a správné pro Petra Porošenka, se může ukázat jako společné záchranné lano pro klanově-oligarchický systém.
Implicitní? Faktem je, že nyní přes Ukrajinu probíhá válečná fronta dvou systémů. Války dvou modelů: feudálně-kleptokratické a relativně vzato kapitalisticko-demokratické. Oba systémy dobře koexistovaly díky cynickému vynálezu – skutečná politika. To je, když jeden systém korumpoval a korodoval druhý a nemorální pragmatismus a naprostá povolnost sloužily jako zástěrka. První systémovou skupinu charakterizuje autoritářství a destrukce lidové moci a demokracie rozdmýcháváním bezbřehého populismu. Na druhé straně se stále více projevuje všemohoucnost mezinárodních korporací a mezistátních struktur, které prakticky připravují o hlas celé národní státy a malé národy. Mezinárodní byrokracie roste a instituce, které měly garantovat bezpečnost a právní stát, se mění v simulakra, která jen napodobují jejich funkci.
Tak dlouho to nemohlo trvat. Putin poznamenal, že nic nemůže zastavit ukrajinský posun směrem k západnímu systému. Že jeho podpora – oligarchové, se brzy zredukuje na hodnost velkopodnikatelů, nebo úplně ztratí svou moc. Že v Rusku vyzkoušený systém, kdy na každého oligarchu byly napojeny konkrétní politické síly, politici a nejvyšší státní představitelé, začíná v Ukrajině selhávat. To vešlo ve známost, když se většina předchozí politické elity, kterou „živili“ oligarchové, nedostala k moci díky demokratickým volbám. Je jasné, že i tentokrát nechyběly v parlamentu „koupené“ tlačítka. Frakce „Služebník lidu“ byla také taková. Ale Arsenij Jaceňuk a jeho tým, Oleg Tyagnibok a jeho skupina porevolučních záškodníků a Nezdar byli mimo vliv. Kvůli válce se do Nejvyšší rady nedostalo mnoho otevřených proruských politiků z „Opozičního bloku“ a OPZZ.
Snížilo se i zastoupení Petra Porošenka, hlavního vykořisťovatele vlastenecké karty. Porošenko obecně sehrál nejvýznamnější roli v zachování klanově-oligarchického systému v Ukrajině. Ve zničení potenciálu Revoluce důstojnosti. Byl to on, kdo zabránil radikálním reformám v zemi, protože jejich realizace by ho nejprve odsunula na okraj. Byl to Porošenko, možná si to plně neuvědomující, kdo byl Putinovou nadějí a podporou. Zavedl Ukrajinu do smyčky minských dohod. Porošenko vypočítal zájmy Ukrajiny a vyjednával s Putinem o zpoždění pohlcení jeho země Ruskem.
Když se váha a význam Porošenka v Ukrajině kriticky snížily a nad oligarchy se vztyčila hrozba deoligarchizace, Putin neměl jinou možnost, než zahájit válku v plném rozsahu. Je také známo, že dalším faktorem, který Putina přiměl k přímé agresi, byla Zelenského neústupnost a nekompromisnost. Navíc na Zelenského nebyl žádný tlak ani z Ruska, ani ze Západu. To znamená, že pokud by se věci měly nechat samy sobě, ruskému feudálně-kleptokratickému systému v Ukrajině hrozil postupný kolaps.
Putinovy plány a výpočty se naštěstí nenaplnily. Plán bleskové války selhal. Po určitou dobu čekali všichni – někteří západní vůdci i Putinovi podobně smýšlející oligarchové. Pravděpodobně v naději, že obrana Ukrajiny nebude trvat dlouho. Ale poté, co se vzpamatovali z nečekaně hrdinné obrany, se někteří z nich znovu zapojili do boje o jejich zachování a zahájili bouřlivou činnost. Škodlivost takové činnosti si nelze představit. Za prvé, uzurpované právo mluvit jménem opozice, kterou nejsou, může uvést v omyl velké množství poctivých vlastenců. Nehledě na to, že uvedené prostředí nemá s opozicí nic společného. Kritizuje ukrajinské vedení na základě zásady, že „všechno je špatně“. Kritizuje, aniž by měl svůj vlastní akční plán. Za druhé, předstírání, že jste vlastenci, a přitom ve skutečnosti slouží oligarchii, ničí vlastenecké pole a dezorientuje lidi, pokud jde o identitu povahy ruského a ukrajinského systému. A za třetí hřeje oči Ukrajinců, že západní systém hodnot v této válce stojí nejen proti Putinovu režimu, ale i proti jeho metastázám v Ukrajině. A to je pro ně možná nejtěžší a nejbolestivější okamžik – uvědomit si, že jejich idoly se mohou ukázat jako Putinovi spojenci.
Proto, aniž bychom si uvědomovali, že klanově-oligarchický systém v Ukrajině je siamským dvojčetem ruského monstra, je na čase soustředit veškeré úsilí na boj s nepřítelem. Je čas rozpoznat a přitáhnout na svou stranu co nejvíce spojenců. A nejdůležitější je využít vnitřní potenciál ruského monstra.
Všimli jste si, jak kremelští propagandisté a informační hlásné trouby ukrajinských oligarchů okamžitě začali reagovat na pokusy Chodorkovského, Friedmana a dalších bohatých Rusů poskytnout své zdroje na podporu Ukrajiny? Bezprostředně v ukrajinském segmentu se z kontextu vynořila „kompromisní“ slova Navalného či Chodorkovského. A ukrajinskými médii se prohnala vlna rozhořčení a nenávisti. Nebo jakou hodnotu má příběh udělení ukrajinského občanství Aleksandru Nevzorovovi? Intelektuální potenciál se může rovnat desítkám Ganapolů, kteří už řadu let zasypávají ukrajinský informační prostor. Ale nejsou pro ně žádné otázky, protože vsadili správně – náležitě sloužit oligarchovi Porošenkovi.
Ze všeho, co bylo řečeno, tedy vyplývají následující závěry. Neměli byste ustupovat a zapojovat se do prázdných diskuzí o „hodných“ a „zlých“ Rusech. Jsou beznadějní a manipulativní. Je třeba maximálně využít veškerý protiputinovský potenciál v Rusku. Nemůžete se snížit na úroveň „vyhrajeme“. Protože to je nezodpovědný a velmi nemoudrý přístup, který znamená vést vleklou válku, desetitisíce ukrajinských životů a neuvěřitelnou materiální destrukci. K této možnosti se může uchýlit pouze ten, kdo chce po válce potrestat každého individuálně. Ale v tomto případě budete muset zaplatit příliš vysokou cenu za něčí rozmary a psychologické komplexy.
Ukrajinské úřady a západní demokracie mají zjevně zájem na tom, aby se ruští oligarchové, kteří nejsou potřísněni krví, co nejdříve zapojili do boje proti kremelskému režimu. Zájem o otevření druhé, domácí fronty v boji proti Putinovu režimu.
Otázku budoucnosti ruského systému je třeba nechat na dobu po vítězství. Neměli byste si dělat starosti s tím, zda Rusko zůstane jediným státem, nebo se rozpadne na menší části. Přinejmenším by to nemělo ovlivnit výběr Ukrajiny a zapojení spojenců na její straně. Je třeba mít na paměti, že západní svět vůbec nezajímá chaos v zemi s jaderným potenciálem. Není třeba dávat ultimáta a obávat se, zda se mezinárodní značky vrátí do nového Ruska. Musíme se zamyslet nad tím, jak je přilákat na ukrajinský trh právě teď.
Pro Ukrajinu je nejdůležitější provést takové reformy a změnit morální a etické priority tak, aby se přestala jakkoli podobat Rusku. A zatím moudrost a efektivita ukrajinského vedení spočívá v ochraně státu a občanů, porážce nepřítele a zachování životů jejích obyvatel v maximální možné míře.
