V sovětských dobách byl takový vtip o řidiči trolejbusu a jeho pravidelném cestujícím. Řidič každé ráno sledoval, jak se jedna žena, jeho stálá spolujezdkyně, pokaždé s jazykem na ramenou řítí k trolejbusu a téměř vyčerpaná do něj naskočí. Řidič zavře dveře a odjíždí, přičemž vyčerpaného, ale šťastného pasažéra odveze do práce. Jednoho dne ale žena při běhu zakopla a upadla, rychle se zvedla, ale ztratila pár sekund. To už běžela k trolejbusu, ale řidič jí nemilosrdně zavřel dveře přímo před obličejem. „Neměl jsem čas,“ pomyslel si hořce.
Na tuto anekdotu si vždy vzpomenu, když slyším příběhy západních politiků, expertů a vládních úředníků o tom, jak by mohla skončit ruská válka proti Ukrajině, o ústupcích, které by měl Kyjev udělat, a ještě více, když obviňují Ukrajince, že udělali něco špatného vůči Rusům.
Například nedávno se světovými médii rozšířilo prohlášení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga o pravděpodobnosti obnovení míru v Ukrajině, které pronesl během svého projevu na každoroční akci „Diskuse v Kultarantě“ ve Finsku. Navíc se ve většině zpráv v médiích informace objevily pod tímto titulkem: „Stoltenberg: mír je možný, ale Ukrajina na něj není připravena za každou cenu.“ Je známo, že v poslední době asi 90 procent zákazníků zpravodajských webů čte pouze titulky. A co si budou pamatovat? Že jsou šance na mír, ale ta a ta Ukrajina vyjednává, není připravena zaplatit cenu, kterou od ní Rusko požaduje. A proto se vystavuje utrpení. Jak oni sami, tak jejich spojenci, kteří musí uvalit sankce, finančně podporovat Ukrajince, dávat jim některé zbraně, čímž zhoršují stav jejich obranyschopnosti, tolerovat rostoucí ceny benzínu, plynu, elektřiny atd.
Ve skutečnosti Jens Stoltenberg vůbec neměl v úmyslu poslat takovou zprávu světu. Naopak vyzval svět, aby udělal vše pro to, aby Ukrajina nemusela platit vysokou cenu především ve vztahu k územním ústupkům Ruska. „Mír na území Ukrajiny je docela možný, ale hlavní otázkou je, jakou cenu je za to ochotná zaplatit. Úkolem Západu je postarat se o to, aby Kyjev nemusel dělat územní ústupky a ztrácet nezávislost,“ takto to vlastně řekl generální tajemník NATO.
„Mistři titulků“ však dovedně překroutili podstatu výzvy, protože právě z této perspektivy oni i mnozí na Západě stále vnímají situaci. Jako ten řidič, který, i když vidí netalentovanou ukrajinskou pasažérku, nespěchá za ní. I když k pomoci není potřeba mnoho, nesrovnatelně méně než úsilí, které nakonec budete muset vynaložit, pokud bude tato pomoc zpožděna nebo ještě více ignorována.
Je jasné, že se bavíme především o zbraních a vojenské pomoci Ukrajině. Ano, přichází. Ano, jsme za ni vděční. Ale pořád je to málo, někdy až katastrofálně málo.
A to nejsou narážky nějakých Zradofilů. Stojí za to se podívat na průběh bojů v Luhanské a Doněcké oblasti, zejména bitvu o Severodoněck. Konají se tam neustálé dělostřelecké souboje. A v tom má jasnou výhodu ruská strana, která má na ně mnohonásobně více zbraní a nábojů. Může si tedy dovolit šťourat do našich pozic, dokud na kameni nezůstane kámen.
Nejnešťastnější je, že některé partnerské země nejprve slíbí stejné množství vojenské pomoci, stejné dodací podmínky, a pak podmínky poruší a dodají mnohem méně, než slíbily. A to v době, kdy se generální štáb ozbrojených sil Ukrajiny snaží tyto sliby zohlednit ve svých plánech vedení nepřátelských akcí. Například ukrajinské velení se rozhodne držet Severodoneck ze všech sil. Ostatně nám bylo slíbeno, že v blízké budoucnosti vyhodí nejnovější houfnice s delším dosahem a přesnější, stejně jako vylepšené raketové systémy salvy. A také tanky a útočná letadla pro prolomení nepřátelské obrany, systémy protivzdušné obrany a protiraketové obrany pro ochranu techniky a personálu před leteckými útoky, kde mají Rusové stále výhodu.
Později se ale ukáže, že slib je falešný. To dělostřelectvo a MLRS budou vydány později a v mnohem menším množství. Tyto systémy protivzdušné obrany je ještě třeba vyrobit a bude to trvat několik měsíců. A tanky a útočná letadla jsou obecně problém. Nedají je, protože… existuje určitá neformální dohoda. Francouzský prezident Emmanuel Macron o tom ukrajinským novinářům při návštěvě Kyjeva řekl: „Pomáháme Ukrajině bránit se, ale nejdeme do války s Ruskem. Proto bylo dohodnuto nedodávat některé zbraně, jako útočné letouny nebo tanky.
Tady je pro vás. Jinými slovy, stále je možné dodat protiletadlová děla, samohybná dělostřelecká zařízení (nevojenská osoba je snadno zamění s tankem), obrněné transportéry, BMP, to ještě nebude považováno za „ vstup do války s Ruskem“, a tanky již nejsou možné, to už je „vstup“. Drony, dokonce tak silné a smrtící jako MQ-9 Reaper – můžete, ale pilotované útočné letouny a stíhačky – ale ne.
Zajímalo by mě, proč tak zvláštní rozdělení? Stanovilo Rusko hranici? Pochybný. Kreml je obecně proti jakékoli pomoci. A např. RSZV z vypsané „panské garnitury“ pro ni bude nejpřednější a Žací stroj je jen smrt. Takže na Západě si sami nastavili taková vnitřní omezení.
Přibližně jako stejný řidič, který se rozhodl zavřít dveře před nosem spolujezdce. Proč? No, to je. Protože „Putin zaútočí.“ A to není jen vtip, nejen meme. Berlín, Brusel, dokonce i Washington se stále ohlíží za Moskvou.
Pamatujete si, jak bývalá kancléřka Německa Angela Merkelová nedávno vysvětlovala, proč v roce 2008 zablokovala cestu Ukrajině do NATO? Tvrdila, že „to nebyla Ukrajina, kterou nyní známe“, že prý Ukrajina byla politicky rozdělena mezi Janukovyče a Juščenka, že tam kvetla korupce a vládli jí oligarchové. Ale jiné bezvýznamné bla bla bla. Později však upřímně přiznala: „To by Putin nedovolil… Nechtěla jsem ho provokovat.“
To znamená, že už tehdy, před 14 lety, se „železná kancléřka“ bála ruského diktátora – idiota. V průběhu let strach jen rostl. A nyní, když Putin vyrazil do války prakticky proti celému civilizovanému světu, strach dosáhl vrcholu.
A jen Ukrajina a ukrajinská armáda jsou schopny dokázat a dokazují, že se není čeho bát, že jde o kolos na hliněných nohách. Nakonec, díky našemu účinnému odporu vůči ruské agresi, kolektivní Západ mění svůj názor a postupně ztrácí tento iracionální strach z Ruska. Doufáme proto, že prohlášení politiků ve Washingtonu, Londýně, Bruselu a Berlíně, že se postarají o vítězství Ukrajiny a poskytnou pomoc při realizaci tohoto cíle, nejsou prázdnými slovy, ani prázdnými sliby.
