Pro každého člověka obdařeného darem kritického myšlení by k této válce nemělo dojít. Každému, kdo se přátelí s logikou, je jasné, že nemůžete rozpoutat válku, když vše nasvědčuje tomu, že zničí váš vlastní stát. Ale jak se ukázalo, tyto banální věci jsou pro lidi mimo Rusko pochopitelné. Že Rusko má skutečně svou „logiku“. Že se Rusové dávno přesvědčili, že jim je vše dovoleno na základě fiktivního „historického práva“. Války proti Moldavsku (Podněstří), Gruzii a současná brutální agrese proti Ukrajině proto pro Rusy neznamenají nic jiného, než pokračování tradiční politiky jejich státu. A co víc, Rusko otevřeně pokračovalo v tom, co dělalo po staletí. Zároveň zničení nejen stávajícího mezinárodního řádu, ale i celého systému mezinárodního práva, který světu na určitou dobu zaručoval podmíněný mír.
Pokud se zpětně ohlédneme alespoň o dvě století zpět, pak se vynoří celkem jasný obrázek – území Ruska neustále „rostlo“ díky agresi a zotročování svých sousedů. Rusko bylo téměř vždy autoritářským despotismem, kde se s lidmi zacházelo jako s postradatelným materiálem a vůbec se nestarali o jejich životní úroveň. Celou tu dobu nenabízela světu téměř nic pozitivního, co by zlepšilo blaho lidí a vedlo k sociální spravedlnosti. Pokud se myšlenky sociální rovnosti skutečně objevily, pak pouze v totalitním vyjádření – rovnost všech v chudobě.
Rusko neustále kromě přírodních zdrojů úspěšně exportovalo války a revoluce. I druhá světová válka svým vítězstvím nad fašismem skončila pro Rusko (v podobě SSSR) jako dobrá příležitost k podmanění velké části Evropy. A to vše se dělo buď s neúčinným postojem Západu, nebo s jeho tichým souhlasem. Hrozba exportu světové socialistické revoluce Západ nevyděsila. Tehdy SSSR otevřeně prohlásil: „Rozděláme světový oheň proti všem buržoazii.“ Stalinovo flirtování s Hitlerem bylo snadno upozorněno, ale ne mobilizováno. Anexe Československa a německo-sovětské rozkouskování Polska a začátek druhé světové války nepřišly k rozumu až do konce.
Svět klidně pozoroval a často se i aktivně podílel na vytváření bipolárního systému. Bohužel nepřijal Churchillův Fultonův projev s myšlenkou uškrtit oslabenou komunistickou zmiji, než bude příliš pozdě. Místo toho začal znovu pomlouvat a stále více počítat s Moskvou, čímž uznal, že má právo na agresivní, invazivní a destruktivní chování.
Světu se zdálo, že bude pohodlnější a bezpečnější vypořádat se s velkým nepřítelem. Z tohoto důvodu například v klidu nechal národy východní Evropy v rukou Moskvy. Vydržel vytvoření rudých teroristických brigád, vytvoření protiizraelské koalice muslimských zemí a dokonce i řadu krvavých válek v různých oblastech světa. Přestože Moskva vždy otevřeně demonstrovala své nároky na světovládu a na to, že ještě intenzivněji rozšíří totalitní systém, svět ji nevnímal jako přímého nepřítele, ale jako protivníka, který má právo na svůj postoj.
Rusko se často a otevřeně stalo podněcovatelem světových nepokojů prostřednictvím řady „revolucí“ na Blízkém východě, v Africe a jihovýchodní Asii. Prosazovala misantropické autoritářské a diktátorské režimy, které si vyžádaly desítky, ne-li stovky milionů lidských životů. A to vše pod rouškou nastolení spravedlivého socialistického řádu ve světě. A ačkoliv síly byly nesouměřitelné a nápady neuskutečnitelné, pocit světové velmoci, kterého se všichni bojí, hrdost Kremlu příjemně polechtal. Moskva si libovala ve své oblíbené věci – „noční můře“ celého světa. Děsila a zastrašovala, někdy revolucemi a převraty, někdy „jen“ agresí a někdy použitím jaderných zbraní.
Toto pokračovalo až do roku 1991. Dokud se komunistický systém nezhroutil s krachem. A pak začaly politické elity, stejně jako „hlubokí lidé“, zformovaní na myšlenkách koloniální nadvlády, jakýsi narkotický rozklad. Právě stesk po sovětském impériu a touhu po pomstě lze vysvětlit rychlou obnovou „kadebešnického“ režimu v Rusku. Rusové, skrývající hřích, toužili po silné ruce, která by Rusko udělala znovu velkým. Ne velká ve smyslu mocná a sociálně spravedlivá, ale globální pojišťovna. Bohužel ani demokratické, ani liberální myšlenky nebyly v Rusku hluboce zakořeněny. Rusové snadno podlehli nejnovějšímu autoritářství a slíbili, že se jich celý svět bude znovu bát. Protože v ruském smyslu se bát znamená respektovat.
Ale komunistické myšlenky ve světě ovládaném SSSR zmizely s kolapsem sovětského impéria. Lidový socialismus pohasl a národní státy vyhlásily svou státní nezávislost. Rusko nemělo světu, zvláště jeho sousedé, co nabídnout. K oživení autoritářské vlády v Rusku a pokud možno k co nejrychlejšímu obnovení říše ve starých hranicích bylo zapotřebí nové ideologie. Tato ideologie byla uplatňována v podobě myšlenek „ruského světa“ – nejnovější ruské mytologie, založené na vynalezeném historickém právu a pravoslavné misijní práci. Takový patriarchální doktrinismus, při absenci univerzálních lidských hodnot a principů a sociální plnosti, učinil z ideologie „ruského míru“ variantu ruského fašismu.
Od té chvíle už Rusové nemuseli skrývat, že jsou nositeli světových idejí sociálního osvobození. Nebo světové bratrství proletářů. Sami si rezervovali místo na vrcholu pyramidy. Dal si, jak je mezi fašisty zvykem, právo trestat a ničit celé národy. Určit, kdo má právo na existenci a kdo by měl hořet v plamenech svých „západů slunce“. Není divu, Rusko se vrátilo do svého přirozeného stavu. K zosobnění světového zla. To se stalo možným, protože Rusko nikdy nikdo skutečně nevaroval a až donedávna se mu nepostavil.
Naopak, mnoho západních zemí preferovalo vztahy s Ruskem a opomíjelo „malé“ státy a národy. Zájmy Gruzie, Moldavska a Ukrajiny doplatily na nadměrné zisky, které získaly ze vztahů s ruským fašistickým režimem. A pouze Ukrajina se to pokusila ukončit. Z posledních sil odrazit ruského agresora a zároveň ukázat světu, že moderní civilizace nemůže mít s Ruskem nic společného. Ukázat, že cílem Ruska je zničit celý demokratický svět. Že s moderním Ruskem by se mělo zacházet stejně jako s hitlerovským Německem za druhé světové války. Jen to může Putina zastavit. Ale zatím chybějící konsolidovaná pozice na Západě ohledně Ruska jen dodává Putinovu přesvědčení, že je zmáčkne. Že rezerva trpělivosti ruského lidu je tak velká, že kvůli slíbené „velikosti“ sežerou i dubovou kůru, ale neustoupí.
A nyní o tom, proč se Putin nemůže zastavit a ustoupit. Před válkou se věřilo, že Putinova agresivní zahraniční politika je zaměřena čistě na domácího spotřebitele. Odvrátit pozornost společnosti od velkých vnitřních problémů a zachovat autoritářskou a kleptokratickou moc „kadebistů“. Zachovat autoritářský model, který se nejvíce staví proti svobodnému světu a demokracii. Do rozptýlení byly vrženy obrovské finanční a propagandistické zdroje. Zdálo se, že všechny tyto propagandistické konstrukty jsou natolik odtržené od reálného života Rusů, že nebudou ve společnosti nikdy „akceptovány“. Ale lid Ruska, dohnaný k šílenství „vítězstvím“ a misionářstvím, věřil doslova všem propagandistickým bludům. Nyní bylo nutné toto monstrum stále více krmit zdravým rozumem a dokonce i obyčejnou přiměřeností. Stupeň napětí se stále více zvyšoval. Proto Rusové přivítali válku proti Ukrajině tak snadno a s nadšením. Čím větší válka, tím vyšší úroveň ruského vlastenectví.
Proto pro Putina zastavení znamená dát lidem příležitost se vzpamatovat. Podívejte se a pokuste se alespoň něco pochopit. Alespoň vidět rozpor mezi cíli deklarovanými úřady ve válce a brutální realitou. A to je děsivější než hrozba vnitřních nepokojů. Samotný vzhled Rusů, kteří přemýšlejí o zbytečnosti a nesmyslnosti této války, nedovoluje Putinovi ji zastavit.
Stojí za to připomenout, že Putin by v této fázi opravdu rád zastavil válku. Je jasné, že za jeho podmínek. S předáním okupovaných ukrajinských území Rusku. Jak vlastně legitimizovat okupaci. Putin potřebuje přestávku, aby mohl přeskupit své síly a obnovit agresi. Ukrajina s tím ale nebude souhlasit. Protože to bude znamenat, že Putin dosáhl svého prvotního, byť minimálního cíle.
Neméně důležitý je vnější faktor. Putin potřebuje válku, aby mohl „dávat noční můry“ celému západnímu světu, tradičně pro Rusko. Postavte ho do pozice buď spolupachatele, nebo bezmocného ztroskotance. A tímto způsobem diktovat agendu celé světové politiky. Vzdát se války a zastavit pro něj znamená připravit se o možnost ovlivňovat světovou politiku. Ocitnout se v pozici, kdy s vámi nikdo nepočítá. Když je vám přidělena role nejen světového vyvrhele, ale chcete vás uškrtit sankcemi a silou zbraní. Pokračování války je proto pro Putina příležitostí setrvat nějakou dobu v kruhu světových vůdců. O účinnosti této techniky bohužel svědčí pokračující komunikace evropských lídrů Macrona a Scholze s Putinem. Neustálé telefonické rozhovory a hodnocení Putinovy pozice také ukazují, že vůdci Francie a Německa se v nové konfiguraci sil na kontinentu ještě nevidí. Úplná izolace Putina by také znamenala konec stávajícího systému. A Macron a Scholz to nemohou nepochopit.
P. S. Tento článek je začátkem krátkého cyklu o Rusku, Rusech a Putinovi. A o tom, jak dosáhnout co nejrychlejšího vítězství Ukrajiny a odstranění fašistického režimu v Rusku. Příští článek bude o hledání spolehlivých spojenců ze strany Ukrajiny a možnosti využití ruských zdrojů.
