Jednoznačným pozitivem letošního Dne novinářů je absence v pásce gratulací s Gordonovou písní o „bystré duši… tak jsi novinář.“ Takovou špínu koneckonců odřízne válka.
Spor o občanství Nevzorova a pokusy Ovsjannikovové proniknout na Ukrajinu nám však nedovolují zapomenout, proč „milujeme“ ukrajinskou žurnalistiku.
A to nemluvíme o „sekundárnosti“, „malé ruštině“ či jiném „selství“, které kdysi ocejchoval vynikající ukrajinský publicista Dmytro Doncov. Bez ohledu na to, jak moc popíráme samozřejmost, faktem zůstává, že Rusům je v Ukrajině dobře. Po jejich práci je poptávka, jinak by se Ganapolskij, Piontkovskij, Ilarionov a další soudruzi nevysílali na všech televizních kanálech. A i boj s „hodnými Rusy“, jako jsou Kats nebo Nevzorov, potvrzuje smutnou pravdu o společném informačním prostoru.
A to bude pokračovat, dokud se budou cítit pohodlně a budeme mít zájem. Zatímco naše „poslední sbohem“ bude spočívat v nepřítomných diskuzích s nimi. Protože neexistuje žádná alternativa. Pokud ovšem nepovažujete za alternativu 24hodinový telethon předvčerejšího zpravodajství.
Vezměme si příklad z poslední doby. Petro Porošenko nedávno opustil Ukrajinu. Všichni o tom psali a pak to nějak utichlo. No, setkal jsem se s Donaldem Tuskem, popovídal si, vyfotil.
Jako občanovi je mi tedy jedno, kdo Kats je – má své vlastní záležitosti, svůj vlastní stát a své vlastní publikum. A na Nevzorova se tak často nedívám. Nicméně jako ukrajinského občana by pro mě bylo zajímavé přečíst si o Donaldu Tuskovi, se kterým se Petro Porošenko setkal. O politické situaci v Polsku, o Platformě a PiS, o následcích smolenské katastrofy, o chování Kaczyńského a Tuska po ní, o vlivu Německa na polskou politiku, o Merkelové a Putinovi v této souvislosti. Pokud se Zelenskij schází s Moraveckým a Dudou a Porošenko s Tuskem, možná to něco znamená?
To je to, co mi v ukrajinském informačním prostoru chybí, a ne další „jasné závěry“ dalšího ruského mistra žurnalistiky.
To samozřejmě není problém žurnalistiky nebo masmédií, takových dobrých věcí je všude dost. Například naše církve dlouho a sebevědomě deklarovaly „konečné sbohem“ „ruskému opatření“. A také jsou velmi překvapeni, proč jsme na Západě stále vnímáni jako jeho součást. Možná proto, že to není na první pohled tak snadné rozlišit?
Římští katolíci ve Lvově budou 8. července jako vždy tiše a nenápadně slavit den Jana z Dukly. I po otevření Wikipedie můžete pochopit, jak je to „tlusté“ a jak se to dá využít v naší situaci. Svatý patron Lvova, první katolický svatý pohřbený ve Lvově, patron Polska, Litvy a Ruska, patron armády a šlechty – to je to, co je potřeba. Je tu však jedna nuance – „chránil“ město Lvov před armádou Bohdana Chmelnického, mezi něž patřili Tataři a Moskvané. Proto ano, výběr není snadný, ale je čas se pro něco rozhodnout.
Nebo se nerozhodnout a dál se divit, proč se na nás dívají jako na zvláštní odnož „ruského světa“. „Kyjev pokřtil Moskvu“ – no, dobře. A co dál? O křtu Moskvy je dobré diskutovat s ruskými liberály.
PS Co se týče Nevzorova a dalších, musíme se rozhodnout, jaké jsou naše priority. Chceme pobodat ruskou společnost nebo ochránit naše analytiky-publicisty před konkurencí Rusů? A všechno zapadne na své místo.
