Kdo, když ne společnosti, které jsou v aktivní válečné fázi, by měl vědět, že válka je naprosté zlo. Lidé umírají, všude kolem jsou ruiny, zmrzačení a utrpení. Nemožnost ovlivnit a změnit situaci vyvolává zoufalství a ještě častěji hněv a vztek na nepřítele. Na válečné štváče. Válka změní způsob života natolik, že si uvědomíte, že se už nikdy nebudete moci vrátit do předchozího stavu. Přes zející díry v osobě padlých přátel a známých, zničená města a v rozpadu lidské komunikace. Série článků „Modernizace válkou“, spuštěná na začátku roku 2015, už proto nemůže být suchá a odtažitá jako dříve. A to je to, co tato strašná válka změnila i v nás.
Předchozí články hovořily o tom, jak rychle se ukrajinský národ „vyrovnal“ na jakési modernizační zpoždění kvůli účasti ve válce. Samozřejmě jim šlo o formování moderního politického národa. Mluvili takříkajíc o zařazení ukrajinské historie do „normálního“ světového kánonu. Jde o nejdelší možnou historii, která sahá minimálně do raného středověku. Když se naši předkové po staletí cítili jako skuteční vlastenci a nacionalisté, kteří dělali jen to, bojovali a vybojovali pro nás šťastný dárek. Když historičtí hrdinové svými mocnými rameny podpírají základy moderního státu a všechny národy se klaní před jejich činem a uznávají tak na věky právo Ukrajinců ve všem. Tak vypadá obyčejná pohádka nebo „zakladatelský“ národní mýtus.
V praxi se vše obvykle děje zcela jinak. Na výstavbě národní platformy se podílejí konkrétní lidé. Tento proces je nejvíce patrný u pokusů ovlivnit utváření historické identity. Není žádným tajemstvím, že Ukrajinci v různých historických regionech měli nejen různá místa paměti, ale často si jejich hrdinové vzájemně počínali jako antihrdinové. Mimořádně důležitou součástí státní historické politiky by se v tomto případě měly stát akce zaměřené na vyrovnání vzpomínek, na konsolidaci společnosti. Bohužel to nevyšlo, protože bylo příliš mnoho ochotných profitovat z historických antagonismů regionů. Mezi ochotnými byly téměř všechny politické strany, které nenabízely slibné rozvojové programy, ale naopak bezostyšně využívaly historické postavy a dávné události.
Ruská federace patřila k největším zájemcům o rozdělení Ukrajinců do nesmiřitelných pólů na základě historie. Která instrumentalizovala dějiny natolik, že je použila jako jakousi ideologickou zástěrku pro rozbití systému mezinárodního práva a vedení agresivní, dobyvatelské politiky vůči svým sousedům. Rusko si udělilo „historické právo“ určovat, kdo má zůstat na mapě světa a kdo ne. Rusko si uzurpovalo právo instrumentálně využít vítězství ve druhé světové válce. Nepostřehnutelně se ponořila do stavu „vítězné posedlosti“ – společenské nemoci způsobené neovladatelnou touhou po pomstě. Recidivami této nemoci jsou válka a agrese. V době, kdy svět žil pod heslem „Nikdy více!“, se Rusko povýšeně šklebilo – „Udělejme to znovu!“.
Není žádným tajemstvím, že tisk totální sovětské a masivní moderní ruské propagandy nemohl neovlivňovat občany Ukrajiny. Někteří z nich chtěli věřit v čistotu záměrů Rusů v boji proti nacismu a fašismu. Člověk by se nechtěl blíže podívat na samotné moderní Rusko s jeho skutečným napodobováním nacistických praktik po vzoru hitlerovského Německa. Nezáleží na tom, zda tito občané upřímně podporovali agresivní Rusko, byli oklamáni nebo to dělali z obchodních důvodů – to nemá nic společného s uvědomělým občanským postojem. Tato válka ukázala, v jakou tragédii se může taková nevybíravost změnit.
K vnitroukrajinskému konsensu nepřispěly snahy vlastenecké skupiny nahradit vše sovětské „čistě“ ukrajinským. V důsledku tohoto umístění se pokusili z historie odnést jedinou modernizační zkušenost – tu sovětskou. Nekritická reflexe zkušeností pobaltských republik vedla k tomu, že Ukrajina by měla opustit důležitou etapu svého vývoje, totiž období Ukrajinské SSR. Tedy dobu, kdy se poprvé odehrála v novodobých (před okupací) hranicích a kdy se díky členství v OSN zviditelnila na mezinárodní scéně. V této době navíc probíhal proces urbanizace ukrajinského národa. Ač sovětský, jde o kodifikaci ukrajinské kultury. Bohužel musíme přiznat, že v ukrajinském národě k jiné modernizaci kromě sovětské nedošlo.
Odmítnutím sovětského období a přijetím ozbrojeného boje UPA a bohužel i jednotlivých formací Wehrmachtu jako jediné správné možnosti se Ukrajina záměrně ocitla mimo okruh vítězů druhé světové války. Tedy mimo antihitlerovskou koalici. To umožnilo ruským propagandistům neustále strašit potenciální spojence Ukrajiny vzestupem neonacistických nálad v ní. Musíme si být vědomi, že Západ nebyl naivní beránek, který by věřil ruské propagandě. Západním politikům zkorumpovaným Ruskem to ale dalo jakési ospravedlnění, proč nespěchají na pomoc Ukrajině.
Rusko neustále a vědomě zavádělo do informačního prostoru takové propagandistické struktury, které měly ukrajinskou společnost sežrat zevnitř. Aby se konečně znemožnila národní konsolidace. Toho se bohužel dalo dosáhnout díky šlapání exkluzivního, tedy etnického, ukrajinského projektu. Je to škoda, ale i tady bylo v Rusku dost dobrovolných pomocníků. Stojí za zmínku, že Ukrajinci byli rozděleni na správné a špatné nejen adepty „ruského míru“. Neméně vytrvalí byli tvůrci hrdinského kánonu, kteří doufali, že donutí „nesprávné“ Ukrajince, aby uznali a milovali své hrdiny dobrovolným způsobem.
Oba se tvrdošíjně snažili umístit Ukrajince do své malé prokrustovské postele. Ve skutečnosti je trhá mezi sovětským a nacionalistickým kánonem. První viděl Ukrajince v roli buď vtipného „Khohla“, nebo workoholika bez národnosti, který žije, aby pracoval, a nepracuje, aby žil. Takový Ukrajinec musel být neustále na příjmu velkého ruského lidu, v němž se nakonec musel rozpustit. Buď v podobě „nové historické obce“, nebo zemřít jako voják „ruského míru“. Ukrajinské dějiny měly právo existovat pouze jako volitelný předmět. Druhý, ne na ruské fairwayi, byl nesprávný a podléhal zákazu. K přizpůsobení se takovému kánonu bylo nutné ztratit zbytky nejen národní, ale i lidské důstojnosti. S čímž by svobodní občané nikdy nesouhlasili.
Kánon, který se snažil definovat „pravost“ Ukrajinců podle etnicity, jazyka a „správné“ hrdinské historie, byl extrémně exkluzivní. Tento projekt ohraničil hranice ukrajinského národa pouze do západní oblasti a poté částečně. Navíc nebyla naděje, že se někdy stane atraktivní pro celou Ukrajinu. Protože obsahoval silný vnitřní konflikt kvůli nedostatku kritičnosti při jeho začlenění do celoukrajinského historického metapříběhu. Zkrátka, místo pro bývalé vojáky z Wehrmachtu tu bylo, ale ne pro dědečky a pradědy z Rudé armády, kteří spolu s celým světem porazili nacistické Německo. Přizpůsobením se tomuto kánonu by mnoho Ukrajinců muselo určitým způsobem zradit své předky. Co lidé nechtěli dělat důstojně.
V současné válce, která začala 24. února 2022, prošli Ukrajinci tektonickými změnami: přijali se takoví, jací jsou. Přestali jsme se ohlížet na různé standardy „správnosti“, historické modely a hrdiny z minulosti. Prostě šli bránit svou zemi, příbuzné a zemi. Shodili tíhu odpovědnosti na historické hrdiny a sami se stali hrdiny. Tím, že se stali sami sebou, přerušili nitky, kterými se dříve odehrávaly manipulace. Díky čemuž nyní píší vlastní historii. A to je jedna z nejvýznamnějších změn, které válka přinesla.
Modernizace válkou se v tomto případě projevila i neuvěřitelnou konsolidací národa. Ve vnímání ohrožení státní nezávislosti jako běžné existenční výzvy pro Ukrajince. Tato válka jasně ukázala, kdo a proč je nepřítel Ukrajinců. Dovolte mi proto ještě jednou citovat amerického vědce Carla Deutsche, že nic nesjednocuje národ tak, jako když má společného nepřítele. Tentokrát, na rozdíl od situace v roce 2014, zaznívají jen ojedinělé případy přeběhnutí ukrajinských občanů na stranu nepřítele. A to je důkaz, že z Ukrajinců se stal jediný národ a monolitický národ. A to je také důsledek modernizace válkou.
PS Počátkem 90. let bylo v Nejvyšší radě často slyšet názor, že Ukrajina během své nezávislosti neprolila ani kapku krve. Uvědomili si, že bez krve není boj za nezávislost, a rozhodli se za vše vděčit historickým hrdinům. To znemožňovalo vnitroukrajinský konsenzus po celá desetiletí. Velmi často byly dějiny boje Ukrajinců za jejich nezávislost nahrazovány úzkostranickými výklady. Válka, která trvá už osm let, je vlastně první ukrajinskou válkou za státní nezávislost. Zde by mělo začít odpočítávání do historie skutečně nezávislé Ukrajiny. Příběh, který se bez nadsázky zařadí do všech učebnic světa.
