Během legendární perestrojky se v sovětském éteru, respektive v Leningradské televizi, objevil progresivní pořad „600 sekund“. Program je kvalitní, odvážný, který se od prvních vydání stal extrémně populární. Tvůrcem a stálým moderátorem pořadu byl Oleksandr Nevzorov – ten samý, který se nyní dostal do skandálu v Ukrajině a nárokoval si naše občanství.
Poté, během období perestrojky, si Nevzorov vysloužil neoficiální titul „demokratický novinář“. Proč? Inu, protože tehdy veřejnost příliš neznepokojovala skutečné politické názory pracovníka médií. Stačilo, že v době transformace vytvořil něco nového, kritizuje úřady, je trochu jako západní moderátoři (jak jsme si je představovali). Naši demokratičtí novináři se stali hostiteli populárního programu pro mládež „View“, Volodymyr Molchanov se svým „Do a po půlnoci“, Leonid Parfyonov, hostitel „Namedny“ atd.
Jaké bylo naše zklamání, když „demokrat“ Nevzorov vytvořil o krvavých událostech ve Vilniusu v lednu 1991 ohavný propagandistický film „Naši“. Film oslavil vojáky vilniuské pořádkové policie, kteří bojovali s neozbrojenými obyvateli města, stříleli je ostrou municí a naráželi do nich tanky. A Nevzorov prohlásil tyto nelidské hrdiny. A tento film byl uveden v hlavním vysílacím čase na prvním kanálu Ústřední televize SSSR. Pak natočil film v podobném duchu o pořádkové policii v Rize. Pak tu byly propagandistické nahrávky o Čečensku, také s výrazně velkorusko-šovinistickou příchutí.
Mně osobně by i tohle stačilo na znechutení této postavy. Ale nezůstal jen u toho, vstoupil do politiky. Už jako poslanec Státní dumy hlasitě a často urážel Ukrajinu, že žádný takový stát neexistuje a že je směšné mluvit o samostatném národě. A k tomu všemu se během jeho prezidentské kampaně v roce 2012 stal důvěrníkem Vladimira Putina. Nevzorov označil Putina za „jediného, kdo bude schopen udržet impérium, které se každým okamžikem hroutí, před katastrofou“. Tedy ještě před 10 lety byl přesvědčeným císařem s revanšistickými sklony.
Pak si to však Nevzorov rozmyslel. A překvapivě radikální. Proměnil se v nejpředčasnějšího kritika Putina a jeho režimu. Maximálně požádal o cestu na Ukrajinu a slibuje, že bude pracovat pro naše vítězství. I když stále nečinil náležité pokání.
Tady máme dilema. Je tato postava absolutně negativní, pro Ukrajinu toxická a sázení na ni je nejen nesmyslné, ale i národnostně trestné? Dokážeme zapomenout na jeho předchozí díla, aktivity, výroky, odpustit mu a využít ho ve svůj prospěch?
Minimálně v čistě emocionální rovině mu osobně nikdy nebudu schopen odpustit všechnu tu informační ohavnost, kterou vytvořil, všechny ty obrazy, revanšistické záměry. Co se týče racionální roviny, zde je to složitější.
Vraťme se k biografii našeho hrdiny, vzpomeňme na jeho dědečka, generála MGB, který bojoval s litevskými „lesními bratry“ a vychovával tak svého vnuka. To je na jedné straně. Na druhou stranu Nevzorov vymyslel legendu (nebo možná je to pravda) o svém otci, indiánovi z kmene Komančů, který se s matkou setkal na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě. Pak se dokonce pokusil najít svého otce v amerických prériích, ale neuspěl.
V mládí se Nevzorov někdy oddává hippingu, pak se oddává náboženství a zpívá v kostelním sboru. Vstoupí na univerzitu, pak ji opustí, vstoupí do teologického semináře. Buď je věřící, nebo militantní ateista. Nyní demokrat, nyní císař. Buď pro rebely, kteří za krvavých událostí v roce 1993 zasedali ve Nejvyšší radě Ruska, nebo pro Borise Jelcina, a z rebelů se stávají „šílení a ďábelští svině“.
Jak říká známé rčení, jen blázen své názory nemění. Nevzorov v tomto smyslu rozhodně není hlupák.
Když jsem se po začátku rusko-ukrajinské války v roce 2014 bavil se svými přáteli z Polska, opakovaně mi doporučovali sledovat aktuální pořady Nevzorova na YouTube. Dlouho jsem nemohl překonat své znechucení, ale nakonec jsem se rozhodl. A nelitoval. Nevzorov vzorku po roce 2014 je stále stejně vyzývavý, ostrý, přesvědčivý jako za perestrojky. Přitom je cítit jím nabytá a strávená 30letá zkušenost.
Bývalý imperialistický propagandista dnes podle mého názoru dělá docela užitečnou informační práci. Nejenže kritizuje a odhaluje Putinův režim, poukazuje na jeho bolestná místa, dává nástroje, jak proti němu bojovat.
Nevzorov připouští, že byl svého času ruským fašistou, ale prezentuje to jako výhodu. „Nikdy jsem se netajil tím, že jsem svého času byl nemocný fašismem, onemocněl jsem z něj. Ale díky tomu ho velmi dobře znám, znám velmi dobře jeho příznaky, znám jeho slabosti, znám jeho projevy, znám jeho nuance, znám vjemy, které dává a čeho se děsí,“ ujistil. .
Šlápnu na hrdlo svých emocí, mohu říci, že ano, ve prospěch věci stojí za to vzít Nevzorova na palubu. Znamená to, že by měl dostat občanství? Nejsem si jistý. Rozhodně ne podle zjednodušeného postupu. Zatím by stačil politický azyl, ale tam se uvidí. Vzhledem k Nevzorovově tendenci měnit svůj názor je dost pravděpodobné, že i tento jeho protiputinovský postoj je dočasný.
Obecně bych se na příkladu Nevzorova rád zapojil do diskuze (spíše by se slušelo říci srachu) o „hodných Rusech“. Přijímat je s otevřenou náručí nebo je odehnat špinavými košťaty? Vlastně už jsem svůj názor formuloval: pravda je někde uprostřed. Je třeba se na každý jednotlivý případ důkladně podívat, rozebrat, rozhodnout. Někdo bude užitečný, někdo uškodí, někdo zůstane lhostejný.
Vezměme si druhý, neméně odporný příklad – Marynu Ovsyannikovovou, „ženu s plakátem“. O tom, že se z ní stala postava speciální operace, už dnes málokdo pochybuje. Jehož? FSB? Jedna z kremelských věží? Lhostejně. Na jejím příběhu je hlavní, že dokázala Západ potěšit tak jednoduchým způsobem. Autoritativní německé noviny Zemřít Welt vzala do práce, v Evropě je obdivována, považována za hrdinku, bojovnici proti krvavému režimu.
Pro nás je spíše provokatérkou. Znamená to ale, že se měl setkat s „bajonety“? Možná. I když by bylo mnohem užitečnější, kdyby se její tisková konference konala v Kyjevě. Ukrajinští novináři se na to ale měli velmi pečlivě připravit, aby svými dobře zvolenými otázkami rozbili Ovsyannikovovou na atomy a zároveň celý propagandistický systém Putinova Ruska. Od roku 2003 pracuje na Prvním kanálu, hlavním hlásném troubu kremelské propagandy. Otázku by bylo možné začít z roku 2004, od oranžové revoluce. Jaké úkoly stanovilo ruské vedení propagandistům, kteří měli prosadit teze napsané v kobkách. Poté 2008 – Bukurešťský summit NATO. Jaké byly úkoly, které Ovsyannikovová osobně dělala, aby zdiskreditovala Ukrajinu a Gruzii v očích Západu. Pak je válka v Gruzii stejná. Dále, jak probíhala propagandistická operace proti Euromajdanu? Jak bylo připraveno obsazení Krymu, invaze na Donbas z informačního hlediska? A všude by se měla vyjasnit role naší „hrdinky“. A nakonec přípravy na rozsáhlou invazi do Ruska. Co se v té době dělalo na prvním kanálu? Co dělala Ovsyannikovová osobně, za jaké programy a směry byla zodpovědná?
Co by to udělalo? Především bychom Západu demonstrovali, že tato „hrdinka“ není tak hrdinská. Že je zcela zapletená do všech těch hrůz, které se v současnosti v Ukrajině dějí, protože se nejaktivněji podílela na protlačování těchto lživých informací, plných nenávisti k Ukrajincům a všemu ukrajinskému, do hlav Rusů. A byli bychom schopni hlouběji studovat ruskou propagandistickou mašinérii, abychom věděli, jak se jí nejlépe postavit.
Rozumím těm svým krajanům, kteří kypí spravedlivou nenávistí k Rusům a vidí i ty „hodné“ jen jako mrtvé. Musíme však pochopit, že jsme odsouzeni žít vedle Ruska. Žádná magie nepřenese naši zemi jinam. A pokud se někomu nelíbí slovní spojení „dobrá ruština“, ať použije jiné – „špatná ruština“ na rozdíl od „velmi špatná ruština“.
Dříve nebo později vyhrajeme. Ale Rusko se nezničí samo, ani ho nezničíme my. Jak říkají Američané v takových případech: příliš velký na to, aby zkrachoval. S naším severovýchodním sousedem si budeme muset nějak vybudovat způsoby soužití. A přece je lepší jednat s „hodnými Rusy“ („špatnými Rusy“) než s „velmi špatnými“.
