Z takového titulku můžete pochopit, jak se určité kategorie lidí začínají kroutit. A to nejen v zahraničí, ale především v Ukrajině. Zdálo by se, že celý svět uznal neuvěřitelné vůdčí kvality prezidenta Ukrajiny. Jeho poctivost a oddanost ideálům svobody a demokracie. Jeho nesmírně důležitá role při organizování boje proti ruskému agresorovi a neuvěřitelné úsilí týmu, který mimořádně profesionálně působí na vnitřní i vnější frontě, v předních liniích i v týlu. Pro ně neznamená nic, že Zelenskyj dokázal v krátké době v pozici prezidenta a navíc v rozporu s počínáním všemožné „opozice“ maximálně „sešívat“ regiony znepřátelené jeho předchůdci. Když už ne sjednotit, tak alespoň uklidnit Ukrajince bez spekulací o horkých historických tématech a jazykové otázce.
Snížit korupci a zahájit výstavbu silnic ve velkém. Navazovat přátelské vztahy s nejbližšími a jak se ukázalo i strategicky významnými sousedy. Stát a nezlomit se, bez podpisu „Minsk-3“, což by Ukrajinu konečně připravilo o její nezávislost a suverenitu. Vyhlaste skutečnou válku oligarchii a nenechte se zlákat jejími „štědrými“ nabídkami. Ukazuje se, že pro lidi ze starého klanově-oligarchického systému není absolutně důležité, aby byl Zelenskyj vyhlášen osobností roku, nejvlivnějším politikem planety, oceněným nejvyššími řády cizích zemí. Naopak je vidět, jak každé pozitivní slovo o prezidentu Zelenském doslova naštve informační služby politických a oligarchických klanů. S jakou nenávistnou kletbou se sypou nejen na Zelenského, ale i na ty, kteří se odvážili objektivně a nestranně posoudit situaci.
Nyní však nastala doba, kdy se člověk nemá bát nekonečných invektiv a rituálních nadávek namířených proti sobě samému, ale jednoduše si položit otázku: koho a za co ještě bije politik a prezident Zelenskyj? Rusko a Putinův režim musí být samozřejmě na prvním místě mezi Zelenského nenávistníky. Byl to Zelenskij, kdo se jim nelíbil. Nespolupracoval, nepodlehl korupčním návrhům, nenechal se zastrašit osobními výhrůžkami, nepřipustil realizaci starých minských dohod a ani nepomyslel na kapitulaci. Je příznačné, že i v ukrajinské politické komunitě jsou tací, kteří předkládají vzájemně si odporující verze. Někdy Zelenského obviní ze spoluúčasti na rozpoutání války kvůli neústupnosti, pak předloží prostě bezcenné verze o dohodách s Patruševem o válce. Místy se zdá, že těmto politickým technologům chybí zdravý rozum, přesněji řečeno svědomí. Zajímalo by mě, jaké by bylo finále pro Ukrajinu, kdyby se prezident rozhodl vzdát se území, lidí a suverenity? Že by v klidu pozorovali, jak Rusko systematicky s tichým souhlasem „dotčeného“ Západu pohlcuje Ukrajinu? A to vše kvůli svátostnému „jak jsme řekli“?
Pokud jde o Rusko, má skutečně důvod Zelenského nenávidět. Nejprve za porážku ruské páté kolony v podobě OPZZh a zatčení Medvedčuka. Zadruhé za odstranění politických elit, které jsou dlouhodobě zkorumpované ruským režimem, z řízení státu. Kteří po celá desetiletí byli „na případu“ a na háku v ruské FSB a GRU. A za třetí za rychlé vytvoření nové mezinárodní proukrajinské koalice. Po implementaci těchto tří důležitých aspektů Ukrajina nejen deklarovala svou subjektivitu, ale ukázala, že bude i nadále hájit svou suverenitu do posledního.
Osobní neúplatnost prezidenta Zelenského se ukázala jako mimořádně důležitý okamžik v historii změny postoje Západu k Ukrajině. Svým přístupem a kritickým přístupem k týmu, který se projevoval častou rotací personálu, ukázal Západu, že Ukrajinu lze a je třeba podporovat. Po nedávné „únavě z Ukrajiny“ nezůstala ani stopa. Pravda, vnitřní ukrajinská opozice nelení a snaží se všemi způsoby hodit ukrajinským západním odpůrcům záchranné lano v podobě obvinění z „velké krádeže“ nebo z přiživování atmosféry kolem „Wagnergate“ inspirované nepřáteli.
Nevyšlo to. A mnoho západních vůdců dokonce muselo ukázat svou pravou tvář. Merkelová, Scholz, Macron, Orban a další museli pokaždé přicházet s novými vysvětleními, proč pokračují ve společném podnikání s agresorskou zemí. Němci byli nuceni konečně zabít své společné duchovní dítě s Putinem – Nord Stream-2. Byli nuceni souhlasit se stažením svých obřích firem z ruského trhu. Do značné míry zde sehrál roli nejen tlak ze strany Spojených států, ale i neustálé Zelenského apely kritizující chování západních vůdců. Teprve poté začal západní svět projevovat svou oddanost principům mezinárodního práva, demokracie, lidských práv a univerzálních lidských hodnot nikoli slovy, ale činy. Všichni jsme byli svědky toho, jak bolestivý a pomalý se tento proces ukázal být pro Západ. I když západní politici do budoucna čekají jen na oslabení pozice Ukrajiny, aby nabídli „kompromis“ na úkor odstoupení okupovaných území a obnovení obchodních vztahů s Putinem.
Zelenského projev k parlamentům světa se stal projevem k národům těchto zemí. Jeho jednoduchá a bystrá slova okamžitě zasáhla. Vzbuzují v populaci obdiv a respekt k novému typu politiků a zároveň děsí jejich tradiční politické elity. Byli to obyčejní občané po celém světě, kteří začali ukrajinského vůdce vnímat jako zdravou alternativu prohnilého politického systému, který na desítky let stmeloval zavedené hierarchie státně-politických elit. Svět dozrál do té míry, že zakořeněné zřízení je třeba zásadně změnit. Jak cynická doba skutečná politika, naštěstí končí. Zelenského síla ve světě spočívá právě v jeho popularitě. Stává se příkladem k následování, ale zároveň vyvolává neuvěřitelnou závist a někdy i nenávist ze strany tradičních politiků. To vše nevyhnutelně vytváří odpor starých elit. A dokonce i odolnost starých systémů. Protože moc není jen vliv, ale i protitlak.
Nevyslovená solidarita tradičních elit za zachování starých pořádků a jich samých v něm se často projevuje zdržením jednotlivých států s podporou a pomocí pro Ukrajinu. Problémem Zelenského statusu je, že má podporu mas, ale rozhodnutí dělají elity. Proto je jasné, že se brání nejen korupční složky systému, ale i establishment. Ostatně Zelenského příklad je hrozbou pro staré elity. Proto se chytají každého průtahu, každé i vymyšlené chyby. Takové změny vyžadují čas, kterého Zelenskyj a Ukrajina mají málo. Vzhledem k tomu, že Zelenského sympatizanti v různých zemích mohou vyjádřit svůj postoj k současné vládě pouze ve volbách, dojde ke změnám, které však potrvají čas.
Další věcí je kritika uvnitř země. Zpravidla jde o kritiku tzv. opozice. Kritizován za vojensko-taktické chyby, za nemožnost vyřešit blokádu Azovstalu. A i když se taková kritika kupodivu „vypaří“, když se situace díky úspěšným akcím týmu napraví, sediment vždy zůstane. Taková „kritika“ má charakter organizované kampaně s cílem snížit Zelenského osobní popularitu. Bohužel musíme konstatovat, že to političtí oponenti dělají z úzce stranických důvodů. I když své chování vysvětlují údajně fanděním Ukrajině a touhou zabránit uzurpaci moci a zastavit autoritářské tendence ze strany současného prezidenta.
Čím silnější je podpora Zelenského ze strany občanů země, tím cyničtější jsou útoky na něj ze strany jeho politických odpůrců. Pro koho je jedno, jak jejich akce ovlivní pozice Ukrajiny. Nezastaví je ani válka, ani možné zpoždění kvůli jimi organizovaným skandálům s cílem poskytnout Ukrajině tolik potřebné vysoce přesné zbraně. Chytře manipulují, pokusy o stíhání i podle článku za vlastizradu označují za politickou perzekuci. Říkají, že vyšetřování „nezašlo“. A jak můžete vést válku s nepřítelem, aniž byste odhalili a potrestali nepřátelskou síť?
Předtím hrozili povstáním a poklesem Zelenského ratingu. Nyní, když Zelenského osobní hodnocení dosahuje 90 %, se snaží vrazit klín mezi něj a ozbrojené síly. Vymýšlejí jakousi politickou soutěž mezi Zalužným a Zelenským. Navíc se manipulativně snaží umístit Zalužného blíže k opozici, jako by zapomínali, že Zalužnyj je členem Zelenského týmu. Ve skutečnosti je to všechno marná záležitost. Nečinnost a plýtvání časem a zdroji. Protože Zalužnyi nebude chtít a nebude moci v příštích prezidentských volbách konkurovat Zelenskému. Jednak proto, že je to voják, a po vítězství by postavení hrdiny, který vyhrál válku, nemělo být devalvováno politickými střety. Zadruhé, Zalužnyi je stejně smýšlející osobou jako Zelenskyj a nepotřebuje podkobercové války s opozicí. Zatřetí, Petro Porošenko bude chtít zůstat lídrem opozice až do konce. Protože pro něj je to příležitost vyhnout se spravedlivému soudu. Zdá se, že už i děti chápou, že kdyby měl Zelenskyj zlé úmysly a chtěl být za každou cenu znovu zvolen prezidentem Ukrajiny, pak by si nemohl přát lepšího konkurenta, než je Porošenko. Proto by nadále hrál moc a údajnou opozici. Ale Zelenskyj chce především vítězství Ukrajiny. Odmítá proto politické kalkulace, aby ve společnosti nerozdmýchal ještě větší rozbroje. A v tom je také jeho neuvěřitelná síla.
