Vitalij Zapeka se stal spisovatelem jednoduše během rusko-ukrajinské války, kde strávil tři roky (jako dobrovolník v praporu speciálních sil „Poltava“). Po zahájení totální invaze do Ruska je Vitalij Zapeka znovu ve válce.
Dříve se Vitaly věnoval fotografování profesionálně. V roce 2015 odešel do rusko-ukrajinské války a napsal tam svá první díla a dostal volací znak „Spielberg“. Zapeka má neobvyklou polohu při psaní: „čím méně tištěné, tím lépe.“ Snadno zničil svůj román Město, které ztratilo sebe. V „šuplíku“ leží romány „Absurdní“, „Dnes zase zítra“, „Zloděj uzenin v ráji“. Další díla byla vytištěna z iniciativy nakladatelů, nikoli spisovatele. Velmi úspěšné byly romány „Heroes, Heroes and Not Really“ a „Tsutsyk“. A dětská knížka „Polinka“ z nakladatelství Vivat se čte dětem i v protiletadlových krytech.
O tom všem jsme si povídali s bojovníkem a spisovatelem Vitalijem Zapekou.
Povoláním jste fotograf. Samozřejmě to není fotoreportér, ale i tak je to v době války velmi důležité povolání.
Takže když v roce 2014 začala válka, uvědomil jsem si, že žiju v době historických událostí, a tak jsem s sebou všude nosil foťák. Jakmile se naskytla příležitost někam strčit nos, využil jsem této příležitosti. Během tří let, co jsem bojoval, od roku 2015 do roku 2018, mi dvakrát zemřel fotoaparát, zůstal naživu pouze jeden objektiv, ale podařilo se mi pořídit tisíce snímků. Všechny jsou nyní ve Státním archivu s označením „uchovat navždy“ a v několika muzeích Ukrajiny a Evropy.
Co vám jako fotografovi chybělo, co vás přimělo stát se spisovatelem?
Právě díky fotografiím jsem byl donucen stát se spisovatelem. Na ten samý Facebook jsem zveřejnil pár svých fotek. Publikum ode mě požadovalo vysvětlení, ačkoli se mi zdálo, že je tam vše jasné i beze slov. A hádejte co, moje vysvětlení získala mnohem více zhlédnutí a lajků než fotka. A šlo to a šlo.
Válka není jen střelba, je to povinnost, čekání, nějaký druh života. Samozřejmě přichází mnoho myšlenek. Začal jsem je zaznamenávat, zapisovat, sestavovat do nějakých textů, románů. Většinu z nich jsem ještě ani nevytiskl. To, co se psalo v letech 2015 a 2016, stále čeká na svůj čas. V březnu měl vyjít pouze jeden tehdy napsaný román, ale nyní se vše zpomalilo.
Četl jsem, že iniciativa k vydání vašich děl patří nakladatelstvím. To tě nezajímá?
Hluboce věřím, že každý, kdo se považuje za spisovatele, by měl co nejvíce psát. Ale jeho povinností jako člověka i jako spisovatele je tisknout co nejméně knih. Čím méně knih bude vytištěno, tím lepší budou. Proto těžko odevzdávám rukopisy do nakladatelství. Například „Polynka“ byla vytištěna a její pokračování jsem měl připravené několik let, a teprve 24. února, když jsem si organizoval své záležitosti před odchodem do vojenské kanceláře, poslal jsem rukopis nakladateli.
Jak se rozhodnete, že je kniha připravena jít do nakladatelství?
Vše podřizujem slovu „věčnost“. Tedy myslím, zda bude román zajímavý, řekněme, za sto let. V Kanadě má nyní vyjít například Heroes, Heroes and Not So Much. „Absurdní“ je teď pro mě hlavní román, navzdory úspěchu „Tsutsyk“ a „Polynka“.
V podstatě píšu pro sebe, pro osobní potěšení. Už během totální invaze začal psát nový román jménem ženy v důchodu.
A jak se stavíte k dramatizacím a filmovým adaptacím vašich textů?
K jednomu z mých románů už byl napsán filmový scénář. Kupodivu, „Tsutsyk“, který přežil osm dotisků, byl považován za nedostatečně vlastenecký během pitchingu. Podle „Polynky“ byla napsána i divadelní hra a filmový scénář. Byl také hacknutý. Ale stínové divadlo udělalo na motivy „Polinky“ zajímavé představení. Hra „Hrdinové, hrdinové a ne tolik“ v Divadle Dnipro pojmenovaná po Ševčenko je pryč dva roky.
Proč jste si vzal pseudo Spielberga?
Dostal jsem to třetí den někde na vojně. To se stalo, protože jsem okamžitě začal fotit vše, co jsem viděl. A také jsem si zapisoval, co jsem viděl a co jsem cítil. Měl jsem 11 rotací a během této doby jsem nasbíral spoustu materiálu pro své knihy. Moje poznámky mě opravdu bavily. Mimochodem sedm kapitol z knihy „Heroes, Heroes and Not So Much“ jsem musela vyhodit, protože by nikdo nevěřil, co se doopravdy dělo.
Toho, že vše fotím a natáčím, si kluci samozřejmě hned všimli. Proto se na mě nalepil ten Spielberg.
Řekněte nám prosím, jak jste dětem uprchlíků rozdali „Polinku“.
Jeden z mých čtenářů mi poslal video, kde je moje „Polynnya“ čtena dítěti v protileteckém krytu. Takový zajímavý obrázek: ostražité, vyděšené tváře dospělých a v popředí dítě čte mou knihu a ona se usmívá. Koupil jsem si určitý počet knih od Vivat, protože jsem s nimi plánoval cestovat po Ukrajině. Nyní jsem se rozhodl je dát dětem, které byly nuceny opustit své domovy. A naši Ukrajinci na mě udělali dojem, protože jsem je musel doslova nutit, aby si tyto knihy vzali zadarmo. Dokonce jsem poslal soubor do Polska a dovolil tam udělat audioknihu.
Upozornil jsem na to vydavatele, protože jsem na to ve skutečnosti neměl právo. Řekl, že je připraven to odškodnit. Velmi mě ale potěšilo, že nakladatel neměl žádné stížnosti. Utěšila mě taková reakce, že jsme na tom stejně v touze usnadnit život alespoň někomu.
Po začátku invaze odešlo mnoho spisovatelů, hudebníků a umělců do ozbrojených sil nebo do Teroboronu. A zároveň je třeba slyšet názor, že by bylo užitečnější, kdyby se věnovali jejich podnikání. Co si myslíte o?
Stalo se tak již v roce 2014. Nevím, jestli je to pravda, ale říká se, že tehdy naše polomrtvé spojení spisovatelů rozhodlo, zda mají spisovatelé bojovat. Budou rozhodovat o tom, co je pýchou národa a co se musí zachovat.
Ale především jsme občané a naším úkolem je bránit naši zemi, pokud nepřítel zaútočí. V roce 2018 jsem přestal bojovat, protože jsem cítil, že je ve mně příliš mnoho války. Bylo potřeba se včas zastavit, měla jsem pocit, že prostě ztrácím čas. Ale když začala totální invaze, šli jsme s přáteli bojovat. Bohužel dva z mého blízkého okolí jsou pryč, Mykola Kravchenko a Ruf (Yuriy Dadak, redaktor). Ať jsme tedy kdokoli, jsme především občané. Proto je to naše práce.
