Nadporučíkovi Izraelských obranných sil (IDF) Maximu P. zbýval měsíc a půl do konce smlouvy, kdy začala ruská invaze na Ukrajinu. Sloužil pět let a okamžitě nastolil otázku předčasného ukončení smlouvy – aby mohl co nejrychleji bránit zemi, kde se narodil.
Maxim hovoří o své životní cestě, bojuje od 7. dubna 2022 proti ruským okupantům na Chersonském úseku fronty.
Maxim se narodil ve městě Bar v oblasti Vinnytsia v Ukrajině. Repatriován do Izraele ve věku 22 let v červenci 2015. Nyní je mu 29 let, není ženatý. Jeho židovská matka žije v Ramat Gan, jeho otec je nyní v Bari.
Před repatriací Maksym vystudoval Národní právnickou akademii pojmenovanou po Yaroslavu Moudrém v Charkově. „Pro mě je Charkov zvláštní město,“ říká.
V dubnu 2017 byl povolán do IDF a zůstal na důstojnických kurzech, starší poručík ženijních sil („Gandasa Kravit“). V letech 2019 a 2021 se podílel na operacích divize „Golani“ v oblasti separačního plotu v Pásmu Gazy proti teroristům Hamasu.
„Mám mnoho známých z ukrajinských měst, která byla bombardována, mnoho přátel mezi ukrajinskými důstojníky, kteří právě slouží v horkých oblastech. Je zřejmé, že Rusové téměř v 90 procentech případů střílí do civilní infrastruktury a trpí tím mnoho dětí a žen,“ vysvětluje Maksym své rozhodnutí jít bojovat za Ukrajinu.
V izraelských obranných silách nebyla otázka zkrácení doby jeho smlouvy rychle vyřešena. „Nikdo mi neřekl, nechoď!“ Ale volali po zdravém rozumu – řekli: „proč to potřebujete“. Nikdo přitom nedával žádné zákazy,“ říká mladý důstojník. Nakonec byl z izraelské armády propuštěn jen dva týdny před koncem smlouvy.
Při cestě na Ukrajinu si důstojník na vlastní náklady nakoupil veškerou munici – helmu, neprůstřelnou vestu, pláty na neprůstřelnou vestu, léky. Podle něj byly izraelské sklady vojenské munice již na konci března poloprázdné – prodejci říkali, že mnoho lidí jezdí na Ukrajinu a nakupuje celé sady, čímž se vyprázdnily zásoby obchodů.
„Řeknu dobré slovo o našich obchodech s vojenskou municí: poté, co se dozvěděli, že jedu na Ukrajinu, sami nabídli dobré slevy. Lidé reagovali a snažili se pomoci poté, co se dozvěděli, že jedu na Ukrajinu,“ řekl.
Maxim nejprve hledal na internetu, jak by se cizinec mohl dostat na frontu. Na Velvyslanectví Ukrajiny mu bylo řečeno, že schůzka probíhá na místě, stačí jet na Ukrajinu. Nakonec to zařídil přes dobrovolníky, které znal. Proletěl Varšavou. Cestou také jako řidič pomáhal řídit auto s léky z Polska přes hranice.
Rozdělení na konkrétní bojovou jednotku probíhalo následovně: „Mluvil jsem přes známé, napsal životopis, poslalo se to na velitelství, večer je zavolali k osobnímu rozhovoru, zeptali se – umíš to? , tohle a tohle? Odpověděl jsem – ano, mohu, ale budu potřebovat pomoc. Jste ochotni jít nám pomoci? Tak. – Pak v sedm ráno odjezd, buďte připraveni.“
V důsledku takového rozhovoru byl nasměrován jižním směrem – do Chersonského úseku fronty. Čistě v armádní specialitě v IDF – a ve stavu specialisty, který bude učit a ukazovat, co se má dělat.
„Stepie Chersonské oblasti a pouštní oblasti u sektoru Gazy jsou si v něčem podobné – z hlediska střelby jde o velmi otevřenou oblast, i když písku je zde méně. Zde je žhavější směr pro dělostřelectvo. Step a spousta volného terénu neumožňuje úspěšnou ofenzívu. Ale kam jsme se mohli vplížit a udělat z nich (ruské armádě – Sh.B.) kapost – to jsme udělali. Ale nelezou na rožni, chrání lidi, velmi tvrdě pracují,“ říká Maksym.
Podle Maksyma měl dokonce kontrast po izraelské armádě – protože „tady se velení otřásá víc pro své chlapce. Vydali jsme se na jeden výlet (do týlu nepřítele – Sh.B.) a když jsme se vrátili, osobně nás potkal jeden bojovník. Překročil kontaktní čáru na vozidle, aby se s námi setkal u východu. Záleží jim na lidech. Nikdo neběhá na tank s bajonetovým nožem v zubech, vše se dělá kompetentně, aby se zachoval personál a způsobilo maximální poškození nepříteli.“
Následuje příběh Maxima P. z první osoby.
„Jsem tu, abych dělal velmi specifickou práci. Moje znalosti po izraelské armádě jsou stejné jako u speciálních jednotek. Jedná se o sabotážně-průzkumné práce a provádění ženijních přepadů s detonací. Izraelské zkušenosti a izraelský mentální trénink jsou velmi užitečné.
V Izraeli nás velmi dobře připravují. V důstojnické hodnosti probíhá výcvik na základě opotřebení. Probíhá dvoutýdenní simulace bojových operací, a to až do té míry, že na vás ve spánku něco „letí“. Přespání po takové „bílé noci“ je podle pravidel minimálně 9 hodin, ale my jsme dostali jen 6-7 hodin, vyždímali z nás poslední šťávy, abychom se psychicky co nejvíce připravili na skutečnou válku .
Jak se ke mně tady moji soudruzi chovají? V takové situaci přišel pomoci člověk, který nikomu nic nedluží. Jen jsem řekl, kluci, dejte mi nějakou práci. Ukončeme rychle tuto válku a vraťme se do normálního života. Žádný rasismus, je se mnou zacházeno s velkým respektem.
Mluvím zde s armádou a lidé chápou, že v armádě musíme dělat jako v Izraeli, musíme být silní a nezávislí jako Izrael, potřebujeme letectví jako v Izraeli, potřebujeme stejný výcvik. Chápou: Izrael je standard, o který by se měl člověk snažit. Všechno ostatní jsou dobře oblečení lidé v dobrých uniformách, ale v Izraeli je to správně. Izrael je respektován a ceněn pro svůj výcvik, své schopnosti.
Z hlediska politiků jsou na Izrael trochu naštvaní, protože čekali silnější podporu politického vedení, ale chápou, že lidé v Izraeli pomáhají se vším, co se dá – jak s uprchlíky, tak s humanitární pomocí. Celý Izrael chce Ukrajině pomoci, ale politická složka „pase pozadu“, ale vidím, že i zde Izrael začíná měnit svou rétoriku.“
Maksym ze zřejmých důvodů odmítl podrobně popsat svou práci v ukrajinské armádě, ale souhlasil, že řekne o jednom příkladu.
„V noci byl takový výpad s pomocí mariňáků na úrovni izraelských „Shayetet-13“ (námořní komanda). Tedy námořní výpad na území ovládané nepřítelem, vstup do týlu a útok na určitou kolonu nepřítele. Silné přetáčení v nepříznivých podmínkách derivátu. I na izraelské poměry se vše odehrálo velmi rychle. Celý systém běží vedle vás a snaží se vám pomoci se tam dostat.
Došlo k přistání ze strany Černého moře. Rusové jsou hluboko vzadu. Sběr byl hotový za tři hodiny. Ve skutečnosti jsme nevěděli, koho budeme „čtvrtit“ s dalšími prostředky k provedení bojové mise. Ani jsme je osobně neznali, nenavázali jsme s nimi rádiový kontakt. Ale v průběhu a díky dobré motivaci takový úkol splnili.
Výlet, průlet bažinami, příjezd na místo, položení „dárku“, čekání, přišli nahoru, plácli. Přistáli jsme s jejich vybavením a tlačíme se jim na nohy.“
Podle Maxima došlo k dalším nočním náletům, které měly střelcům pomoci přesněji pokrýt určité oblasti.
Ptám se ho, zda se podílel na několika zásazích ukrajinského dělostřelectva na letišti ruských jednotek ve slavné Čornobajivce. „Ne,“ říká se smíchem v hlase, „tam se dá něco dělat i bez nás.“ Veškeré sudové dělostřelectvo je tak zaměřeno na tuto oblast. Tam je to místo tak našlapané, až je to směšné.“
Podle něj mají přísný zákaz ukládat fotky. Snímky, které pořídí v práci, maže jednou za pár dní.
Maxim P. v roce 2017
Na konci rozhovoru Maksym poslal fotografie z období služby v izraelských obranných silách a požádal o „rozmazání“ jeho tváře. „Nevím, jak se k takovým dobrovolnickým akcím postaví Stát Izrael. Nechci, aby moji příbuzní žijící v Ukrajině trpěli. Izrael a Ukrajina jsou mému srdci stejně drahé,“ říká Maksym, izraelský specialista na ukrajinskou armádu.
Podle hodnocení vrchního ukrajinského rabína Moše Reuvena Asmana nyní v řadách ukrajinské armády dobrovolně plní bojové povinnosti asi 200 izraelských občanů. Maksymův příběh je jedním z dvou set izraelských příběhů této války za svobodu a nezávislost Ukrajiny.
Fotografie ze soukromé sbírky Maksyma P.
Přetištěno z webových stránek kanadské nevládní organizace „Ukrajinsko-židovské setkání»
