Zažili jsme tedy toto epochální datum – 9. května – v podmínkách totální rusko-ukrajinské války. Dlouho se o ní vedly bouřlivé rozhovory a apokalyptické předpovědi (datum). Odborníci i laici předpověděli oficiální vyhlášení války Vladimiru Putinovi Ukrajině, zahájení totální mobilizace ruského obyvatelstva. Nejpesimističtější „proroci“ obecně hovořili o použití jaderných zbraní Ruskem.
Nic z toho, jak už víme, se 9. května nestalo. Osobně bych byl velmi překvapen, kdyby se některá z těchto předpovědí naplnila. I přes absolutní nepředvídatelnost, nelogičnost a nepromyšlenost posledních Putinových rozhodnutí pro něj zůstávají jisté nerozbitné, „svaté“ kánony, které si stále netroufá překročit.
co tím myslím? Den vítězství nad hitlerovským Německem byl dlouho pilířem celého současného ideologického paradigmatu Putinova Ruska. Nelze si představit, že by se jeho oslava posunula po evropském způsobu na osmou nebo přejmenovala na „Den památky a usmíření“. Pro ruskou státní ideologii je existenčně důležité, že 9. květen je dnem vítězství ruských zbraní.
Nyní si na chvíli představte, že datum 9. května přeruší jiná, naléhavější, a tedy i relevantnější událost – vyhlášení útočné války proti mírumilovnému sousednímu státu (byť to kremelská propaganda tvrdošíjně nazývá bojem proti „ukrajinské fašismus“). Poté létá kočce pod ocasem celý předchozí, tak pečlivě pěstovaný propagandistický základ tohoto rande.
Zejména proto, že se ruské vedení tentokrát zapletlo do a priori beznadějného dobrodružství, z něhož země bude muset vyjít poražena, zhanobena a dokonce prokletá celým civilizovaným světem.
Průvod Mirshaven na Rudém náměstí už dal Rusům důvod k zamyšlení, k obavám, že se něco nedaří, jak zpívají v televizi slavíci, Skabejevové a Kisylvesové. Ještě větším důvodem k obavám měl být nejistý, na hranici zděšení, vzhled samotného vrchního velitele, jeho podivné chování a mimika, text projevu, který by se dal vnímat spíše jako pokus ospravedlnit válku.
Všechny tyto znaky si okamžitě všimli západní odborníci a politici. Americký prezident Joe Biden při této příležitosti šéfa Kremlu dokonce litoval. „Putin je velmi prozíravý člověk a problém, který mě nyní znepokojuje, je, že ruský vůdce nyní nemá žádné východisko (z války proti Ukrajině, – pozn. red.). A já se snažím přijít na to, co s tím uděláme,“ řekl šéf Bílého domu.
Přes všechen zdánlivý chaos v Putinových rozhodnutích byla všechna skutečně založena na střízlivé kalkulaci. Co mohl čekat ruský diktátor, když v noci na 24. února nařídil totální útok na Ukrajinu? Předpokládáme, že především doufal v mnohem slabší obranyschopnost ukrajinských ozbrojených sil. O tom, že ukrajinská obrana nevydrží ani tři dny, se nakonec přesvědčil nejen Kreml. Jak již víme, většina západních vlád se přikláněla ke stejnému pesimistickému scénáři. Proto to, co se stalo, jak se obránci Ukrajiny dokázali projevit, jak dokázali zlomit páteř elitním jednotkám ruské armády, lze po historické stránce přirovnat k „zázraku na Marně“ či k tzv. legendární bitva u Poitiers, nakonec se stejným Stalingradem, pokud jsme se vůbec nedbale vrhli do vyprávění o druhé světové válce.
A tak si judista z Petrohradu myslel, že klidně porazí mírumilovného občana, který měl v noční uličce zavázané oči. Nestalo se to však podle očekávání: občan se ukázal jako ukrajinský kung-fuist a laskavě zamířil na útočníka.
Druhý Putinův špatný odhad se týkal reakce západního světa. Kremelští stratégové byli přesvědčeni, že začátek totální války mezi Ruskem a Ukrajinou by západní společnost k neuvěření vyděsil. Začnou dlouhé hádky o tom, jak se chovat, jak se nevyřítit do nebezpečí, jak se chránit. To znamená, že Ukrajina měla být podle tohoto scénáře jednoduše přenechána agresorům. Od Západu se očekávalo maximum, že přijme miliony ukrajinských uprchlíků, poskytne nějakou humanitární pomoc, vyjádří znepokojení a ukáže prstem na Rusko.
Ostatně právě takové prognózy podnítily v předvečer války rozhodnutí politiků v Evropě a USA. A nejde jen o Německo, které veškerou pomoc Ukrajině zredukovalo na pět tisíc zastaralých přileb (které, jak tvrdí naši vojenští pracovníci, se na Ukrajinu nikdy nedostaly). Připomeňme, jak tentýž Biden (zcela zapomínající na budapešťské memorandum) při každé příležitosti prohlašoval, že USA za žádných okolností nepošlou své vojáky bránit Ukrajinu. Podobně se vyjádřil i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.
O nic lepší nebyla situace s protiruskými sankcemi ani v předvečer války. Ze západních metropolí přicházely výhružné výroky proti Rusku, které soustřeďovalo svá vojska u ukrajinských hranic. Na požadavek ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského zavést tvrdší sankce proti Rusku za vojenskou eskalaci však všichni odpověděli, že ještě není čas. Putin proto mohl doufat, že nové sankce dopadnou stejně „pro Iskandery k smíchu“ jako ty, které byly zavedeny před osmi lety. Sankce, které rozvoj ruského vojensko-průmyslového komplexu příliš nezpomalily. A kde zpomalili, tam je Rusové obratně obešli, protože Západ před tím stydlivě přimhouřil oči.
Nelze proto souhlasit s Bidenem, že Putinovo rozhodnutí zahájit totální útok na Ukrajinu bylo naprosto neuvážené a neprozíravé. Jen se tentokrát štěstí obrátilo pro ruského kormidelníka zpět. Nebylo možné opakovat situace s absencí sankcí v roce 2008 nebo pseudosankcí v roce 2014. Západní svět, který se právě vzpamatoval ze šoku z prvních vojenských operací, se odhodlaně ujal úkolu potrestat agresora. A nyní se již připravuje šestý sankční balíček, který by měl být pro Rusko obzvláště bolestivý, protože zahrnuje vzdání se ropy.
Členské země NATO se mezi sebou nezačaly hádat a všechny jako jeden (no, skoro všechny) začaly Ukrajině pomáhat. Kdo by si ještě nedávno představoval, že se Rusko tak nakloněná Itálie rozhodne poskytnout Ukrajině MANPADS, minomety, protitankové komplexy, kulomety atd. Že Francie poskytne své legendární samohybné dělostřelectvo Caesar. Že Německo překročí své pacifistické předsudky a dodá Ukrajině Panzerhaubitze 2000protiletadlové komplexy Gepardtanky Leopard. A to nemluvíme o dodávkách z USA, Kanady, Velké Británie a pobaltských zemí.
NATO se tedy ukázalo jako silnější než kdy jindy a veškerou tuto moc nasměrovalo ve prospěch vítězství Ukrajiny nad agresorem. Navíc to byla ruská invaze na Ukrajinu, která přispěla nikoli k rozpadu NATO, ale k jeho expanzi. K západnímu vojenskému bloku se brzy připojí Švédsko a Finsko. Severoatlantická aliance tak posílí svou přítomnost na hranici s Ruskem, a to jak pozemní, tak námořní.
Budu upřímný, výše uvedená Bidenova slova se sympatií k sebeklamanému Putinovi mě strhla. Panovala obava, že by si USA spolu s dalšími spojenci v NATO rády zahrály s ruským diktátorem, aby mohl vystoupit ze současných stran a zachovat si tvář. Tyto obavy se naštěstí nenaplnily: ve stejný den, 9. května, americký prezident podepsal zákon o LendLease pro Ukrajinu a druhý den Kongres odhlasoval pomoc Ukrajině ve výši 40 miliard. Jelikož jediné, co naší armádě na cestě za vítězstvím stálo v cestě, byly problémy s materiálně-technickým zabezpečením, pak byly odstraněny.
