I bez přihlédnutí k minulé Eurovizi otázka „pomohly ti vlasy?“ (což většina populace mohla slyšet z postavy Bohdana Sylvestrovyče Stupky v ruském propagandistickém filmu „Taras Bulba“) je po splatnosti a potřebuje upřímnou odpověď. A tak by se to nemělo formulovat, ale spíš „pomohli nám kluci – budeme teď dělat nějaké závěry?“. Mimochodem, pod slovem „lachs“ můžete rozumět nejen Poláky, ale i větší skupinu tzv. svobodných národů Západu – podstatu to příliš nezmění.
Takže pro začátek to elementární – kdybychom před pár lety uměli prognózovat a analyzovat (a v reálu to není tak těžké), jak bychom vnímali akci „Město Lvov – ne pro polské pány“? Nyní, když miliony Ukrajinců dostávají ochranu, oblečení, jídlo, dokonce i školní docházku pro své děti v Polsku, vypadá tento slogan tak vtipně? Jak vnímá primitivní dav a moskevští kurátoři projevy těch, kteří „bojovali proti polským zásahům“?
Je jasné, že každý je emotivní a pro takové „patriotismus“ se dá najít tisíc výmluv, pojďme se tedy bavit pragmaticky. Historie je ve vztazích mezi Polskem a Ukrajinou vždy přítomna – to je fakt, kterému se nelze vyhnout. Doufejme, že moderní příběh o upřímném přátelství a pomoci se stane důležitějším než dávná traumata, ale zahodit staré problémy je jako dětinsky zavírat oči při sledování děsivého filmu. Dříve nebo později budeme muset znovu mluvit. A my jako společnost se musíme rozhodnout, jak budeme tvořit naši historickou politiku.
Je známo, že historie nezná konvenční způsob, ale pojďme fantazírovat. Pokud by konfrontace o historii nyní, v roce 2022, byla na stejné úrovni jako v letech 2018 a 2019, byla by úroveň pomoci z Polska stejná?
Jestliže historická politika ohrožuje vztahy mezi našimi národy, čeho se můžeme a máme vzdát? Jak změnit akcenty? Co zdůraznit? Jak reagovat na to, že se z historiků stávají propagandisté a straničtí, kteří kvůli krátkodobé mobilizaci voličů obětují objektivitu a přátelství se sousedy?
Další důležitou otázkou je místo ukrajinských dějin ve světovém a ruském kontextu. Nyní probíhá válka, takže pozornost je věnována Ukrajině. Ale nebylo to tak vždy (spíše – nikdy) a nebude to tak navždy. Podle toho stojí za to přemýšlet o tom, jak se začlenit do „mentální mapy světa“. Pokud mluvíme o historickém aspektu, pak by sovětské dědictví mělo být kriticky přehodnoceno. Ostatně významnou součástí ukrajinské historické vědy je sovětská škola, jen se změněnými znaménky „plus“ na „mínus“ a naopak.
Ani zde se nebude možné vyhnout nepříjemným otázkám. Co například dělat s tezí, že za druhé světové války byli Němci spojenci Ukrajinců? Toto mistrovské dílo mimochodem stále koluje po internetu, nyní jako argument v moderní rusko-ukrajinské válce. Je zřejmé, že člověk může a měl by být uražen na německou vládu za zdržování dodávek zbraní, ale je třeba pochopit, že „my“ na jejich mentální mapě světa je v nejlepším případě bílá skvrna. V horším případě jsou to dobrovolní spolupachatelé nacistů se všemi důsledky.
Nedávno byla vlastenecká veřejnost opět „pohnuta“. Tentokrát – kvůli přání úřadů spojit 8. a 9. květen jako pamětní dny. Z čistě lidského hlediska a dokonce i na intuitivní úrovni je volba 8. května – Dne památky a smíření spolu s celým světem nasnadě.
A na druhou stranu – možná opravdu zkusit „bojovat s Ruskem“ o dědictví druhé světové války? Sdělte, zejména Němcům, jednoduché pracovní schéma: že všechno dobré v sovětské armádě bylo kvůli Ukrajincům a všechno špatné – kvůli Rusům. A že Ukrajina není jen o obětech, ale i o vítězstvích. Část historické viny Němců vůči „sovětskému lidu“, která blokovala dodávky houfnic, nechť působí ve prospěch Ukrajiny. Proč ne?
A pokud se to podaří, pak se postupně ujme jméno „Rus“. Moskva „nesbírala“ ruské země. Většina zemí byla tiše shromážděna v Litevském velkovévodství a poté v Polsko-litevském společenství, zatímco Moskva byla zaneprázdněna soutěží o dědictví Zlaté hordy. A pak zachytilo Rusko, ale s úplně jinými státními mechanismy.
Nakonec se tak či onak dostaneme k otázce, co dělat s tzv. západoukrajinským (a dokonce haličským) pojetím dějin, kde Ounivité stojí proti rudoarmějcům? Dá se „lokalizovat“ (a není na tom nic špatného). Nebo přiznejte, že všechny mantry o katedrále jsou o katedrále „na galicijské poměry“. Není to slepá ulička?
Jak vidíte, otázek je mnoho. A někdo je určitě poruší, namluví a ještě instrumentalizuje. A kde jsou neotřelé nápady, tam je i zájem publika. Zatímco stará metoda propagace ukrajinské historie – „pomáhat a naslouchat, protože je to vlastenecká“ – nemusí po válce fungovat.
Je zřejmé, že vždy budou existovat ti, kteří budou ochotni měřit počet obětí, otevřít staré rány a křivdy, aby potěšili jaderné voliče. Otázkou je, stane se opět mainstreamem? Potřebuje to společnost?
Proto se v první řadě vyplatí rozhodnout – co chceme od historie a historické politiky, kam jdeme? Pak pochopte, co nám na této cestě pomáhá a co nám brání. A teprve potom hodnotit činy, činy a lidi samotné.
Protože se ukáže podivná věc – všude kolem jsou chytří lidé a zapálení vlastenci a odkud se vzala myšlenka „odříznout Donbas jako rakovinový nádor“, není známo. Všichni prozíraví geopolitičtí stratégové a proč „historická konfrontace“ s Poláky trvala roky, je záhadou.
