Báseň a stejnojmenná sbírka Pavla Tychyny sehrály svého času důležitou roli při formování ukrajinské sovětské identity. V té době byla nesmírně důležitá potřeba vytvořit národ, který by byl národní formou, ale sovětský obsahem. Proto pracovali na vytvoření pocitu naprosté vnitřní sounáležitosti obyvatel Ukrajinské SSR. Potřebovali jsme pozitivní příklady z průmyslového Donbasu a pestré Bukoviny, z pohodové Oděsy i rekreačního Prykarpatska. Sovětský systém neúnavně pracoval na vytvoření nového historického společenství – sovětského lidu.
Ale jaký hřích skrývat, sovětská propaganda fungovala i podle metody opozice. Celé ukrajinské národní hnutí bylo vybráno jako protiklad ke všemu sovětskému. Proto celá propagandistická mašinérie Ukrajinské SSR a SSSR pracovala na očerňování tohoto hnutí a všemožně glorifikovala socialistické výdobytky.
Uplynuly roky, Ukrajina získala nezávislost a paradigma ukrajinsko-ukrajinské konfrontace bylo osazeno ruskými propagandisty a jejich politickými satelity v Ukrajině. Historie se proměnila v nejostřejší zbraň. V této hře se síly zdaleka nevyrovnaly. Na jedné straně stojí štědře financovaná obří ruská propagandistická mašinérie posílená sovětským výkladem minulosti zakořeněným v masovém povědomí. A na druhé straně – ukrajinští vlastenci, kteří stejně často nebyli ve svých intelektuálních volbách nezávislí, protože vyšli ze sovětské minulosti, uvězněni pod lží. A neméně závislý na financování. Státní podpora akademické sféry byla minimální. Integrace s takovým zavazadlem do západní vědy nebyla silná stránka.
Zbývaly dvě cesty – grantová podpora Sorosovy nadace („Renesance“) nebo neveřejná pomoc ukrajinské diaspory, která nejen disponovala mocnými finančními prostředky, ale vyžadovala i jakousi poslušnost, aby zůstala v rámci svého politická vize minulosti. Kde hlavním principem nebyl akademismus, ale glorifikace a vybílení činnosti OUN a UPA. A na některých místech i formace ve Wehrmachtu a SS.
Tak se nesmiřitelní odpůrci sešli v souboji a začali doslova trhat ukrajinskou společnost na kusy. Nikdo se nechtěl vzdát. O tom, že ruská strana o takový rozkol usilovala, není třeba ani pochybovat. Nedávná historie to jasně dosvědčuje. Vlastenci, kteří se při každé příležitosti snažili vnutit svou verzi historie direktivními metodami, nepohrdli žádnou příležitostí. Přinutit celou Ukrajinu, aby uctila své hrdiny, kteří mimochodem všichni neměli bezchybný životopis. To poskytlo Rusům a jejich politickým „avatarům“ v Ukrajině dobrou příležitost účinně rozvířit konfrontaci v zemi až k nejostřejšímu antagonismu.
Velmi oblíbené byly strašáky o nacistech, fašistech, německých kolaborantech, příznivcích Hitlera a „banderovcích“, kteří se chystají přijít zabíjet pro ruský jazyk. A na druhou stranu, ať už to byli skutečně placení agenti nebo obyčejní političtí marodéři, ochotní obrátit se na úřady se zneužíváním historie, ochotně si s Rusy zahráli. Došlo k tomu, že kulturní a lidská výměna mezi regiony se snížila na minimum, nebo se posunula do roviny fungování na negativních vzájemných stereotypech.
Zpočátku se do takové situace co nejvíce zapojovali politici z různých stranicko-politických uskupení. Už od prezidentských voleb, ve kterých zvítězil Leonid Kučma, se Ukrajina a Ukrajinci začali zákeřně rozdělovat do tříd. Pak spustili tezi, že Donbas není v Kyjevě slyšet. Úředníci pro styk s veřejností Kučmy, Janukovyče a Strany regionů bezostyšně kreslili mapy se třemi typy občanů a přisuzovali „zápaďákům“ pocit nadřazenosti. „Východňákům“ bylo vštěpováno přesvědčení, že jsou to neuvěřitelní dělníci, kteří živí celou zemi, a „zápaďáci“ výsledky své práce chytře využívají. A to vše v zájmu jednoduché, ale účinné mobilizace voličů.
Dokážete si představit, není potřeba reforem, není třeba podávat zprávy o výsledcích své politické a manažerské činnosti. Stačí říci, že nepřítel neprojde a my vás nevydáme „banderovcům“, neboť na vrcholu hierarchie státní správy byli opět „rudí direktori“ a nejnovější feudálové.
Přitom ve vlasteneckém prostředí, které se v případě Ukrajiny jednoznačně shodovalo se západní oblastí, byla historie využita neméně instrumentálně. Po rozpadu Lidového hnutí Ukrajiny se začaly objevovat politické síly, které byly úzce spjaty s formacemi dávné minulosti. Různé druhy OUN, OUN v Ukrajině, Kongres ukrajinských nacionalistů – se snažily nejen dát mezi sebe a staré OUN(b) a OUN(m) rovnítko. Nejen, že byli finančně podporováni příslušnými strukturami diaspory, ale také přinesli na Ukrajinu starý konflikt mezi „banderivovci“ a „melnykivci“.
Nespaly ani speciální služby Ruska. Aktivně „napomáhali“ vzniku polovojenských organizací jako UNA-UNSO. Jednoznačně také přispěli ke vzniku tzv. Sociálně-národní strany Ukrajiny, která byla později přejmenována na VO „Svoboda“. SNPU se svými symboly a vybavením podobným nacistické NSDAP měla na západě vyvolat tichý obdiv a na východě země strach a nenávist. Tyto formace svou existencí a činností v maximální možné míře přispěly k ruské propagandě, aby vytvořily obraz neonacistického strašáka z Ukrajiny. Pracovali na tom, aby mezi Ukrajinci nikdy nepanovala harmonie. Aby se nemohli sjednotit ani tváří v tvář ohrožení existence svého státu. Aby jim sousedé nikdy nepřišli na pomoc. Taková aktivita soustavně vedla ke konečné defragmentaci Ukrajiny a dokonce k jejímu zániku.
Po neúspěchu takových „nacionalistických“ formací, které horlivě těžily z mapy historických hrdinů, se objevily nové, programově umírněnější politické síly. Nevyhýbali se ale ani snadným metodám získávání volebních sympatií. Uchýlili se nejen ke zničující kritice svých konkurentů, ale také k obvinění milionů Ukrajinců, kteří si dovolili volit jiného kandidáta, z „nesprávnosti“. S pohrdavými vlastnostmi, urážkami a nadávkami část Ukrajinců napadla mnohem větší skupinu, která si dovolila volit kandidáta, který nepocházel ze staré politické skupiny.
Bakchanálie, která trvá už více než tři roky, nezastavila ani ruská agrese a krvavá válka proti Ukrajině. Zajímavé je, že ve všech případech vnitřní konfrontace ve společnosti se vzdálil i státní důvod toho, za co bojovali, pracovali a o co usilovali. Maximum sil a energie nebylo vrženo na pozitivní změny, ale na vzájemnou zášť a živení nenávisti.
Stojí za zmínku, že Rusové s ukrajinskými „regionály“ a zástupci vlasteneckého segmentu neúnavně sklízeli politické dividendy kvůli rozkolu ve společnosti. Mezi těmi, kdo si monopolizovali právo na historické hrdiny a dokonce i na jejich verzi vlastenectví, se vytvořila jakási politická tyranie. Tito politici a aktivisté vždy zůstávali nad vodou a rozdělovali Ukrajince mezi sebe, někdy na základě historie, jindy na téma jazyk. Pochopili, že konsolidace Ukrajinců jistě povede k vítězství. Že po válce bude obnovená země, ve které nebude místo pro všechny ty kamarily.
Proto se i v podmínkách ostré války snaží zasít rozdělení. Pokaždé vymýšlejí nové „zrady“, hrozby a rizika. Například otevřeně provokativní příběhy jsou vrženy do informačního prostoru, aby zasely nenávist mezi nucené migranty a „zápaďáky“. Vyprávějí o atypických praktikách chování imigrantů a snaží se je dostat do pozice, kdy přicházejí a žebrají. A v „zápaďácích“ vytvářejí pocit bezdůvodné nadřazenosti do té míry, že někteří lidé věří, že jsou lepší a správnější. Šíří se zákeřné teze, že imigranti si s sebou nesou „ruský mír“ a Putinovu agresi jen proto, že mluví rusky. Vysídlenci jsou obviňováni, že nehájí svá města a země, ale že prchají na relativně tichý a klidný západ.
V této manipulaci se „zápaďáci“ záměrně staví někam na úroveň Němců nebo Poláků. To znamená, že simulují situaci s příchodem téměř cizích uprchlíků do prosperující a mírumilovné jiné země. Jsou vnímáni jako jakési příživníky, se kterými se budou muset dělit. Ve skutečnosti je drama této situace v tom, že společnost nechápe, že jsme všichni občané Ukrajiny. Že každý má právo evakuovat se zpod raket a bomb na klidnější místo ve své zemi. Že by „orientálové“ neměli štěstí, není proto, že by byli rusky mluvící. Jejich města se stala prvními oběťmi ruské agrese ne kvůli sympatiím k Rusku, ale proto, že se nacházejí v přímém dostřelu sudového dělostřelectva. A ruské rakety dosáhnou rovnoměrně jak národně uvědomělý Lvov, tak rusky mluvící Oděsu.
Dalším aspektem stereotypního vzájemného vnímání Ukrajinců jsou řeči o obraně a vojenských akcích. Poměrně často můžete slyšet, že údajně muži z východu nechtějí bojovat, ale skrývali se v sanatoriích v Karpatech. Není nic překvapivého na tom, že určitá kategorie mužů nechce nebo nemůže bojovat. Jsou lidé, kteří prostě nejsou zaopatřeni pro vojenskou věc a pro vítězství v týlu mohou udělat mnohem víc. Ale ve skutečnosti si obyvatelé „karpatské“ oblasti nedokážou představit množství statečných mužů, kteří horlivě brání svůj stát na severu, východě a jihu. Nechtějí vidět dlouhé fronty na vojenských kontrolních stanovištích v Kyjevě. Nadále žijí s tím, že jen oni jsou opravdoví vlastenci, protože se narodili na západě země, mluví ukrajinsky, ctí konkrétní historické hrdiny a tohoto prezidenta nevolili.
Takové stereotypní představy o sobě a zbytku Ukrajiny často vedou ke groteskním, a ještě častěji k nebezpečným situacím. To, co konkrétně, živě demonstrovala historie Lvovské Teroborony. Kam se přihlásila parta mužů s přesvědčením, že budou muset bránit Lvov a Lvovskou oblast. A když byli po změně příslušného zákona uvrženi do pekla války bránit Ukrajinu, někteří z nich požádali, aby šli domů. A jejich ženy zinscenovaly pořádnou vzpouru. Logika, kdy lidé z Charkova měli bránit své město, lidé z Melitopolu své, a lidé ze Lvova měli v klidu čekat, až nepřítel svede bitvu o Poltvu, je škodlivá a extrémně nebezpečná. Protože odmítá chápání Ukrajiny jako jediného organismu. A jedině jednota, konsolidace sil a absence vzájemných útoků a nároků jsou zárukou vítězství.
Nepřítel zoufale potřebuje útoky na politické vedení státu, pokusy o vražení klínu mezi něj a ozbrojené síly Ukrajiny, rozsévání vzájemného nepřátelství mezi Ukrajince, jejich vyhubování na základě jazyka a historie. Úplná konsolidace a pocit jediné rodiny však Ukrajině zajistí nejen vítězství, ale poslouží také jako podnět k zásadním změnám ve stavu budoucnosti.
