S počátkem rozsáhlé ruské agrese proti Ukrajině se zástupci německé strany „Sojuz 90/Zelení“ stali nejdůslednějšími zastánci zásobování nás zbraněmi, včetně systémů těžkých zbraní pro ozbrojené síly. Navíc na rozdíl od ostatních stran vládní koalice (ESDEK a Svobodní demokraté) pozorujeme v této otázce naprostou vnitrostranickou jednotu. To štve koaliční spojence i opozici. Na konci dubna tohoto roku kritici ze „sjednocené opozice“ (CDU/CSU) v Bundestagu obvinili představitele „zelených“, že v posledních měsících drasticky změnili svůj pacifistický politický postoj. Ve stejnou dobu na jednom z předvolebních mítinků v Bielefeldu, kde vystoupil „zelený“ ministr hospodářství a vicekancléř Robert Habek (Robert Habeck), si všiml transparentu s nápisem „Zelení jsou váleční štváči“. Připomínáme čtenářům, že jde o stejného Habka, který před rokem, v květnu 2021, jako spolupředseda strany navštívil zónu ATO a stanovený německá masmédia o nutnosti dodávek obranných zbraní na Ukrajinu z Německa. To vyvolalo v německé politické komunitě zuřivou kritiku a Annalena Burbock (tehdejší druhá spolupředsedkyně strany) dokonce vyvrátila slova své kolegyně a zdůraznila, že takzvaný „konflikt“ lze vyřešit pouze diplomatickými opatřeními. . V nedávném rozhovoru svůj tehdejší postoj vysvětlila takto: „S německými dodávkami zbraní bychom dali panu Putinovi další důvod k útoku na Ukrajinu. Nechtěli jsme mu prokázat takovou laskavost“ (Der Spiegel, 19/2022). Místo toho další vlivný představitel strany, předseda vlády Bádenska-Württemberska Winfried Kretschmann (Winfried Kretschmann) ujišťuje, že měl Habek pravdu a vyčítá si, že v této věci mlčel, protože se jako politik nechtěl zapojovat do zahraničněpolitických debat (FAZ, 05.07.2022). Byli zelení skutečně pacifisté a co znamená Burbockova „feministická“ zahraniční politika?
Kritici z opozice se vědomě odvolávají na historii strany a dokonale chápou, že pro většinu populace v Německu i v zahraničí jsou „Zelení“ ztělesněním ekologických, protiválečných a protijaderných masových demonstrací v 70. 20. století. Narodili se během studentských protestů v roce 1968. „Flatted hippies“ obhajovali sexuální svobodu a legalizaci konopí, proti NATO a za ukončení války ve Vietnamu. Na svých četných demonstracích se nebáli pouštět do potyček s policií, jako to dělal budoucí německý ministr zahraničí Joschka Fischer (Josef „Joschka“ Fischer). Existovaly také úzké vazby s Maoistickým komunistickým svazem západního Německa (KBW). Vizuálně se svými dlouhými vlasy tato generace nyní podobá jednomu z „jestřábů“ party, Antonu Hofreiterovi (Anton Hofreiter), jejichž ostré výroky vyvolávají největší opoziční kritiku v reakci a dokonce nutí představitele „zelených“ stran, aby se distancovali.
Strana s takovou ideologií a radikálními prvky zformovaná v Německu v roce 1980 se okamžitě stala objektem zájmu východoněmecké speciální služby Stasi a jejich kurátorů ze sovětské KGB. Nedávno vyšlo najevo, že podle některých zdrojů s těmito speciálními službami úzce spolupracovalo 15 až 20 členů strany a dalších 450 až 500 byli informátoři. V 80. letech se Zelení vydali širokou politickou cestou a dosáhli určitého úspěchu, v neposlední řadě díky masovému hnutí proti rozmístění amerických raket Pershing-2 a řízených střel s jadernou hlavicí v západním Německu. Černobylská havárie v roce 1986 přidala nové příznivce mezi německými voliči straně, která obhajovala omezení využívání jaderné energie, a Zelení získali ve federálních volbách v roce 1987 8,7 % hlasů. Po znovusjednocení Německa však strana, která svou pozornost zaměřila na ekologické problémy, opomíjející ty sociální, výrazně ztratila přízeň voličů. Teprve spojení s východoněmeckou „Aliancí 90“ (spíše heterogenní skupina aktivistů za občanská práva) umožnilo nové politické alianci překonat pětiprocentní volební práh. Ale „zelení“ ztratili jednoho ze svých vůdců – „otce zakladatele“ strany Otto Schielyho (Otto Schily). Prohrál volby na post šéfa strany a vstoupil do řad SPD, později se stal ministrem vnitra.
„Zelení obecně nikdy nebyli pacifisté. Například jsem nikdy, ani když jsem byl mladý, nevěřil, že Hitlera lze porazit bílými vlajkami a vřelými slovy. Opakovaně to vedlo k diskusím s pacifisty, které jsme samozřejmě také vedli,“ uvedl nedávno Hubert Kleinert, jeden ze zástupců „starší“ generace „zelených“ (Hubert Kleinert). Byl jedním z důvěrníků Joschky Fischera, poslance Bundestagu a ministra ve spolkové zemi Hesensko (Der Spiegel, 18/2022). Kleinert také napsal knihu Rise and Fall of the Greens (1992). Stojí za to si poslechnout slova dalšího vlivného představitele starší generace členů strany. Již výše zmíněný Kretschmann ujistil: „Nebyl jsem pacifista, ale byl jsem jaderný pacifista. Nevěřil jsem v princip jaderného odstrašování, pro mě to bylo analogické s hrozbou sebevraždy.“ Další potvrzení tzv „falešným pacifismem „zelených““ může být skutečnost, že iniciátor „Otevřený dopis” Olafovi Scholzovi s žádostí o poskytnutí těžkých zbraní Ukrajině, dalšímu představiteli starší generace „zelených“ Ralphu Fuchsovi (Ralf Fücks), nyní hlava vlivného Centrum Liberale Moderne.
Zdá se, že mezi „zelenými“ najdeme v německé společnosti nejméně zástupců „generace EMMA“. Tímto podmíněným termínem nazývám německou generaci intelektuálů 70+, kteří se připojili k „otevřenému dopisu“ slavné feministky a redaktorky časopisu EMMA Alice Schwarzer (Alisa Schwarzerová(FAZ, 29.04.2022). Teoretický základ pro tyto názory nedávno poskytl známý filozof Jürgen Habermas, který kořen problému moderní německé společnosti spatřoval v „mentální“ odlišnosti dvou generací a zejména ve zkušenosti s vnímáním tzv. důsledky druhé světové války (Süddeutsche Zeitung, 28. 4. 2022). Se slavným filozofem se nebudeme přít, ale poznamenáme, že kromě „kolektivního vcítění se“ do tragického zážitku si musíme pamatovat i zkušenost individuální, která je u každého i v rámci stejné generace jiná. Není náhodou, že tisíce ukrajinských uprchlíků v Německu vyvolávají vzpomínky na jeho uprchlické rodiče za druhé světové války, což ho nutí vystoupit proti „pacifismu duchů“, který nám brání bojovat se zlem, a argumenty Schwarzera nazývá příznivci „banální“.
Na tomto základě není divu, že se v roce 1999 „Zelení“ v koalici s ESDECs (kancléř Gerhard Schröder a vicekancléř, ministr zahraničních věcí Joška Fischer) dohodli na účasti na vojenské operaci v bývalé Jugoslávii. Kretschmann vzpomíná: „… Společně s Joškou Fischerem jsme se v roce 1999 s ohledem na válku v Kosovu rozhodli, že je naší povinností zabránit vážnému porušování lidských práv v srdci Evropy.“ Rozhodujícím momentem pro takové rozhodnutí byl podle Kleinerta masakr ve Srebrenici. Navzdory tomu Joschka Fischer (kterému začali říkat „Joschka Goebbels“) stále dostával svůj podíl červené barvy v obličeji a samotná strana začala rychle ztrácet příznivce. Zřejmě proto o dva roky později strana odmítla podpořit rozhodnutí Schröderovy vlády vyslat do Afghánistánu německé vojáky a začala své pozice získávat zpět díky požadavkům na uzavření jaderných elektráren v Německu. Podle německých analytiků tyto události vedly k tomu, že se „Zelení“ proměnili ve stranu, která se snaží postupovat pragmaticky (Realpolitika) k otázkám vnitřní a zahraniční politiky, což potvrzuje i podpora vlády Angely Merkelové. Strana má 14,8 % a 118 křesel v Bundestagu ve volbách v roce 2021, což je vůbec nejvyšší výsledek, což z ní dělá třetí nejvlivnější politickou sílu (po CDU/CSU a SPD).
Dnešní lídři strany „Zelených“ jsou mladší generace, nezatížená úvahami o strachu z nevyhnutelnosti třetí světové války (například spolupředseda strany, 28letý Rikarda Liang). 26. únor 2022 (sobota – třetí den války) se stal pro Stranu zelených jedním z mezníků. Právě v tento den Habek a Burbok skutečně donutili kancléře Scholze poskytnout Ukrajině první várky obranných zbraní. Od této chvíle můžeme říci, že se „zelení“ převlékli do olivově zelené maskáčové uniformy. Anton Hofreiter, vystudovaný botanik, který kvůli svému zdraví nikdy nesloužil v Bundeswehru, se v posledních měsících stal specialistou na těžké zbraně. „Máme co do činění s imperiální koloniální útočnou válkou,“ říká botanik, který zná jména všech květin a rostlin v berlínské Tiergarten a nyní dokáže rozlišit všechny druhy těžkých zbraní. Jeho kritické útoky proti kancléři Scholzovi a obvinění z neschopnosti jednat rychle ve válečných podmínkách vyvolávají mezi ESDEC podráždění: „Zdá se, že heslo „nikdy více války“ bylo změněno na heslo „nikdy více války bez nás‘ ‚“ (Der Spiegel, 18/2022).
Velká část německé společnosti je v zajetí starých „pacifistických“ stereotypů a někteří jsou otevřenými zastánci prokremelské levicové strany a krajně pravicové „Alternativy pro Německo“ (AfD). Možná proto došlo k incidentům s pokusy házet vejce na Burbock ve Wuppertalu během jejího projevu na volebním shromáždění (Zaměření, 05.09.2022). Ale sotva pro její pojetí „feministické zahraniční politiky“. Současná ministryně zahraničí Německa se narodila v Hannoveru do rodiny aktivistů za ekologii a čisté životní prostředí a v jejím dětském pokoji visel plakát Zelený mír. Je zcela zřejmé, že heslo feministické politiky – „Odzbrojení a demilitarizace“ – by se k ní mělo stát rozcestníkem. Ale ve válečných podmínkách se vše radikalizuje. „Podstatou feministické zahraniční politiky je mít na paměti všechny lidi,“ řekla nedávno ministryně (Der Spiegel, 19/2022). Poněkud abstraktní a rozmazaná definice dává důvod ke kritice odpůrců, kteří se ji snaží obvinit z toho, že dodávky zbraní Ukrajině přispívají k militarizaci. Musíte však uznat Burboku, protože nadále tvrdí, že nejvyšším morálním právem je, že se oběť musí bránit. Bez ohledu na to, zda se to týká ženy před násilníkem nebo státu před agresorem. Rádi bychom věřili, že její příjezd na Ukrajinu 10. května její pozici jen posílí. V každém případě stojí Burbok a strana „Zelení“ před nelehkým úkolem – překonat kompromitované Ostpolitik.
