V úterý 3. května bylo evakuováno 154 obyvatel z území mariupolského hutního závodu „Azovstal“. Je to poprvé za dva měsíce války, kdy se Ukrajině podařilo dohodnout se s Ruskem na evakuaci civilního obyvatelstva z krytů zablokovaného závodu.
vypráví příběhy obyvatel Mariupolu, kterým se podařilo dostat z protileteckých krytů Azovstal a odejít na území ovládané Ukrajinou.
***
54letá Elina Tsybulchenko, řekl zaměstnanec závodu Azovstal NAHORUže se nejvíc bála, že její rodina bude násilně odvezena do Ruska.
Elina Tsybulchenko v evakuačním autobusu (vlevo na fotografii)
Pracoval jsem v závodě Azovstal, ve stejné budově, kde jsme měli protiletecký kryt, na oddělení technické kontroly. Protiletecký kryt nás 100% nezachránil. Kdyby došlo k přímému zásahu, usnul by a všichni bychom zemřeli.
Každý večer jsem šel spát a modlil se k Bohu: „Pane, prosím, nech všechny bomby proletět kolem našeho protileteckého krytu. I když se do nás nedostanou. Abychom přežili.“ Modlila jsem se, aby moje dítě přežilo. Jedno, druhé, aby naše rodina nezanikla.
Už jsme viděli obrázky našich domů, v jakém jsou stavu. Přišla armáda a ukázala záběry z kvadrokoptéry. Dcera mi to nejdřív neřekla, abych nebyla naštvaná a pak až 30. dubna mi řekla, že nám nic nezbylo. Že máme všechno spálené.
Armáda k nám často nejezdila. Pouze přijdou a nechají dětem jídlo, protože dospělí mohou hladovět, ale děti ne. Celý náš tým obklíčil vojáky a zeptal se, kdy můžeme odejít? Nemáme ani jídlo, ani léky. Jak se můžeme dostat ven? Co je s touto adresou? Co tohle? A armáda, pokud měla informace, je ukázala. Někteří nevěřili, že zůstali bez domova. Někteří jsou si jisti, že se vrátí.
Když jsme seděli v protileteckém krytu, řekl jsem: „Nedej bože, abychom museli do Ruska, nebudu moct, FSB mě zatkne, jakmile otevřu pusu.“ v Ukrajině jsem zvyklý svobodně mluvit a svobodně myslet. Ano, někdy mluvím až moc, ale už jsem si zvykl a tam to nejde.
A víte, co bylo ještě děsivé? Položili nás, vzali nás, ale cestu znám zhruba a vidím, že nás vezou po dálnici Taganroz, ne směrem na „Port City“ [місцевий торговий центр]. A bál jsem se, že mě vezou do Ruska. Nevěděl jsem, že jsme ve filtračním táboře. A když jsme jeli z Mariupolu do tohoto Bezejmenného, celou cestu jsem brečel.
Když jsme odcházeli z Azovstalu, říkali nám Rusové „tužky“. Proč tužky? Protože pro ně nejsme lidé, jsme tužky.
***
Sergej Kuzmenko také pracoval v „Azovstal“ a byl v krytech závodu od 8. března. Televizní kanál „Dům» řekl, že Rusové nedovolili evakuaci všech ochotných, kteří měli být podle dohody odvezeni po silnici ze závodu.
Z Azovstalu nás všechny odvezly autobusy s ruskými poznávacími značkami. Autobusy s ukrajinskou SPZ do Mariupolu nesměly. Čekali na nás v Bezejmenném. Do Bezymenného nás doprovázeli zástupci Červeného kříže a OSN.
Podle záchranáře, který nás doprovázel, nesměly autobusy vjet do čtvrti „Port City“ v Mariupolu a k evakuaci se tam sešlo asi 500 lidí. Nedostali povolení vjíždět a nabírat lidi.
Jeli jsme po dálnici. Někde za Dmytrivkou v každé vesnici stálo u východu asi 100 lidí – jen s taškami. Chtěli s námi odejít. Zastavili jsme. Zástupce Červeného kříže přistoupil k lidem, pak šel do armády, snažili se dohodnout. Ale Rusové nedali příležitost tyto lidi vyvést.
***
18letá Nadia řekl“Babel“, že Rusové zacházeli s manželkami armády tím nejhorším způsobem, nazývali je „prostitutkami“ a „děvkami“.
Bydlel jsem dva měsíce ve sklepě, přivedl mě tam chlapík, který dostal šrapnelovou ránu. Od 9. března jsem o něm nic neslyšel.
V protileteckém krytu jsme vařili jídlo na ohni, spali jsme na lavičkách, na dveřích – kde se dalo. Vojáci nám nosili jídlo a vodu. Měli jsme štěstí, že jsme bydleli v bunkru, kde byla technická voda, to znamená, že jsme se mohli i umýt. Podmínky byly relativně dobré, ale to je zásluha armády, nebýt jich, nemohli bychom tam žít.
Naše armáda nás vyvedla mimo území závodu, předala nás ruské armádě a jeli jsme do vesnice Bezimenne. Ve filtračním táboře nás prohledali, zkontrolovali nám telefony. Obávám se, že teď může být v mém telefonu nějaká chyba.
Rusové nám kladli provokativní otázky: „Porazili vás Azovci?“ Nebyla to ani otázka, ale konstatování. Bránil jsem naši armádu, tam mě označili za sabotéra a chtěli mě mobilizovat do ruské armády. Řekli: „Je lepší zůstat a sloužit s námi.“
S manželkami armády moc nekomunikovali, říkali jim „kurvy“ a „děvky“ jen proto, že jsme jeli na Ukrajinu.
