Minulý týden rakouský kancléř Karl Neghammer uskutečnil oficiální návštěvu Moskvy a setkal se s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Navzdory skutečnosti, že mnozí v Ukrajině a na Západě tuto návštěvu nazývali „hanebnou“, byla ve skutečnosti nesmírně užitečná. Přinejmenším proto, že rozptýlil poslední iluze západní společnosti o Rusku a jeho vedení. Ostatně rakouský host se stal prvním západním vůdcem, který se po ruské invazi na Ukrajinu 24. února setkal s Putinem.
Je příznačné, že Negammer před odjezdem do Moskvy navštívil Ukrajinu, navštívil Kyjev a hlavně – Bucha na vlastní oči viděl, čeho jsou schopni ruští agresoři a jaké řeči Rusů o ochraně míru, boji proti fašismu a péči o něj bezpečnost v regionu stojí za to.
Právě Bucha se stal pro svět šokem, bodem, odkud není návratu ve vnímání geopolitických cílů Kremlu. I když se mnozí na Západě stále nechtěli vzdát jistých iluzí o nekontrolovatelnosti jednání na zemi, přemíře exekutora, „strašlivé chybě“…
Proto Negammer, když šel do Moskvy, nemiloval šťastné vyhlídky, nebyl naladěn na obvyklou přátelskou atmosféru pro rakousko-ruské vztahy. „Nebyla to přátelská návštěva. Právě jsem přijel z Ukrajiny a na vlastní oči jsem viděl nesmírné utrpení způsobené ruskou agresivní válkou,“ přiznal sám kancléř. Stále však neztrácel naději, že Putinovi „otevře oči“, myslel si, že před ním možná skrývají hrozné informace o masových vraždách na okupovaných ukrajinských územích, o rabování, loupeží, mučení, znásilňování. Snažil se, aby vůdce Kremlu pochopil, že „nikdo na světě jeho postavení nijak nesdílí“.
Ale Putin tím vším nebyl vůbec ohromen. Byl si dobře vědom všech těchto válečných zločinů a navíc je schvaloval a povzbuzoval. A ruský vůdce se to ani nesnažil skrývat. Dal jasně najevo, že jde all-in a bude bojovat až do konce, tedy dokud nezničí Ukrajinu nebo ho nezastaví světové společenství. Proto není divu, že, jak Neghammer přiznal, rozhovor „nezanechal pozitivní dojem“.
To znamená, že tato návštěva místo toho, aby otevřela oči Putinovi, otevřela oči samotnému Negammerovi a celému civilizovanému světu, který byl stále v zajetí iluzí. Konečně se ukázalo, že nemá smysl vést dialog s Kremlem.
Celkový obraz ruské zahraničněpolitické pozice se vynořil ještě zřetelněji poté, co byl v oficiální hlásné troubě kremelské propagandy „RIA Novosti“ zveřejněn článek ruského politického technologa Timofeje Sergeitseva pod výmluvným názvem „Co bychom měli dělat s Ukrajinou? „. Shrnete-li celé toto psaní a odpovíte na otázku položenou v názvu jedním slovem, pak je vše jednoduché až banalita: „Zničte!“. Každopádně z ukrajinské Ukrajiny (omlouvám se za tautologii) by podle plánu autora neměl zůstat kámen na kameni. Podle jeho názoru mohou Ukrajincům odpustit pouze ti, kteří se zřeknou své ukrajinské identity a souhlasí s tím, že se stanou Rusy. Pro všechny ostatní je cesta známá. Zde máte ideologickou nadstavbu k praktikám nenávisti k lidem.
Zajímavé je, že o měsíc dříve se na stejném zdroji RIA Novosti objevil stejně fašistický článek kremelského propagandisty Pjotra Okopova „Nápor Ruska a nového světa“. Byl však rychle odstraněn z webu, ale přesto se ho podařilo vytáhnout z mezipaměti. Stačí z ní citovat jednu větu: „Vladimir Putin na sebe vzal historickou odpovědnost, když se rozhodl nenechat řešení ukrajinské otázky na budoucích generacích.“ Z textu je zřejmé, že jde o „konečné řešení“, protože jedině tak lze „uchránit“ budoucí generaci Rusů před konfrontací s „ukrajinskou otázkou“. A o tom, která z historických postav 20. století je ideovým otcem ruského diktátora, už není pochyb.
Proto artikulovaná hesla a praktiky nenechávají nikoho na pochybách, že Rusko napadlo Ukrajinu, aby vyhladilo Ukrajince. Tedy skutečně spáchat genocidu. Vůdce západního světa, prezident Spojených států, Joe Biden, se stal prvním světovým lídrem, který tento děsivý termín použil ve vztahu k aktuálním akcím Rusů. „Ano, nazval jsem to genocida. Je stále zjevnější, že se Putin snaží vymazat z povrchu zemského samotnou myšlenku ukrajinskosti. Důkazy se hromadí… Doslova další a další důkazy o hrozných věcech, které Rusové v Ukrajině udělali,“ řekl.
Ve skutečnosti se Rusové, obviňující všechny kolem z fašismu a nacismu, sami stali přesvědčenými nositeli misantropické ideologie. Světoznámí ruští spisovatelé, skladatelé, umělci a slavný balet nezachránili Rusko před vtažením do šovinistické propasti. Nebo k tomu možná také přispěli?
Vzpomněl jsem si na incident se slavným sovětským a ruským hercem Olegem Tabakovem, který se stal na jaře 2014. Všichni na území bývalého Sovětského svazu ho tolik respektovali, tolik milovali jeho postavy – od Mykoly Rostova ve „Válce a míru“ po Kot Matroskin v „Prostokvashiny“. A kdo by si dokázal v noční můře představit, že by tento idol milionů tak snadno, jako by se připravoval na svou další roli, prorokoval o Ukrajincích: „Je mi jich líto. Jsou v určitém smyslu chudí. Řeknu pobuřující názor. Vždy, jejich nejlepší časy, jejich nejbystřejší představitelé inteligence byli někde na druhém a třetím místě za Rusy. Cítím se za ně trapně. Situaci nemůžete napravit.“
Tabakov nebyl ani politik, ani propagandista, dokonce ani veřejný kulturní aktivista. Byl významným představitelem ruské kulturní inteligence. A Ukrajinci jsou pro něj, jak sám přiznává, ve skutečnosti poskoky, kteří se představitelům „velkého ruského národa“ ani zdaleka nepřibližovali. A co to je, když ne nacismus? A kde se rodí nacismus, tam dříve nebo později dojde ke genocidě, protože proč litovat „chudáků“.
A tyto velké a malé tabákové společnosti se posledních osm let zabývají metodickou dehumanizací Ukrajinců. Ruským občanům bylo vrtáno do hlav, že Ukrajince lze bez lítosti zabíjet, okrádat a znásilňovat. A Rusové se nijak zvlášť nebránili. Naopak, všechny tyto pokyny přijali s potěšením a hrdostí. Proto v odposlouchávaných telefonických rozhovorech znějí hlasy matek a žen okupantů tak nenuceně, že říkají, synu/manžele, přivez mi různé užitečné věci z Ukrajiny, znásilňují Ukrajinky, ale buď v bezpečí, zabíjej, ale starej se vy sám. Žádné slitování s oběťmi, jako by to byl obyčejný hon na divoká zvířata.
A zde již zmizely jakékoli pochybnosti, že jde o „Putinovu válku“. Drtivá většina Rusů tuto válku podporuje a mnozí z nich se snaží překonat své vůdce v projevech tvrdosti.
V roce 1944 světoznámý právník, náš krajan, bývalý rodák ze Lvova Rafael Lemkin, použil slovo „genocida“ k označení zločinů holocaustu ve druhé světové válce. Následně pečlivě popsal a strukturoval všechny znaky genocidy, zavedl tento termín do obecné právní praxe. Lemkinovo dílo bylo využito zejména při norimberském procesu s nacistickými zločinci v letech 1945/1946.
Bude nyní možné usvědčit Rusy ze zločinu genocidy? S největší pravděpodobností budeme jen stěží schopni přizpůsobit počínání okupantů literě „Úmluvy o předcházení zločinu genocidy a jeho trestání“ formulované Lemkinem, ale každopádně duch genocidy je rozhodně přítomen tady.
