Země memů. Jak Sumy vzdoruje ruské okupaci

Oblast Sumy, která má druhou nejdelší hranici s Ruskem, byla jednou z prvních, která utrpěla ruskou invazí a aktivně se zapojila do obrany. Již 24. února začaly boje o Sumy, Glukhiv, Konotop, Okhtyrka a Velyka Pisarivka. Během 40 dnů války ruské tanky několikrát přemístily téměř celý region podél a napříč. A tak v noci 4. dubna v Sumy OVA hlášenože ruská technika skutečně opustila Sumskou oblast – zůstaly jen samostatné ozbrojené formace, které uklízí ozbrojené síly a Teroboron.

Vyprávíme, jak žili Sumy, Okhtyrka a zbytek regionu od začátku války.

Vše do Kyjeva

Dmytro Tishchenko, spoluzakladatel a manažer městského online média „Sugar“, se 24. února probudil v 6 hodin ráno na telefonát od kolegy, který řekl, že bombardují Krasnopill, vesnici 10 km od hranic s Ruskem a 40 km od Sumy. Během hodiny šel do kanceláře vyzvednout vybavení, které bude k práci potřeba, a doručil ho kolegům.

„Když jsem se vracel domů, jel jsem vstříc několikakilometrové frontě aut vyjíždějících z města. Vypadalo to paradoxně: lidé házeli pytle na střechy aut – a já jsem zrovna šel domů. Na nic jiného si z toho dne asi nevzpomenu. I od třetího nebo sedmého dne si pamatuji jen útržky a někdy si nevzpomenu, co se stalo před 3-4 dny,“ říká Dmytro.

Dmytro Tishchenko (foto z Facebooku)

Rusové zaútočili na Sumy přímo v první den války: boje začaly u sboru kadetů na ulici Kondratieva a v důsledku toho byli zabiti tři ukrajinští obránci. Večer se městem pohybovala ruská technika a jednotky se utábořily ve vesnicích a lesních pásech okresu Sumy. Na výjezdech z města byly organizovány zátarasy.

V následujících dnech Rusové pokračovali v bombardování Sumy a okolí a postupovali dále – přes Nedrigailiv a Romny směrem na Kyjev. Stejným způsobem se jednotky z jiných stran Sumy pokoušely jít také směrem na Kyjev – přes Buryn, Bilopyllu a Konotop, přes Krasnopillu, Trostjanec a Ochtyrku. Neexistovaly prakticky žádné bezpečné východy z regionu najednou. I tak ale Sumy zůstává jedním ze tří regionů, se kterými neexistuje vůbec žádné železniční spojení (dalšími dvěma jsou Luhansk a Cherson). Humanitární koridory byly v regionu dohodnuty až 8. března. V těchto dnech odešlo ze Sumy do Poltavské oblasti asi 50 000 lidí.

Situace je pod kontrolou

Dmytro Tishchenko se rozhodl zůstat ve městě a připomněl svou dobrovolnickou minulost. Tak či onak se podílel na organizaci procesů ve městě, zejména na práci dobrovolnických velitelství, která se začala otevírat již druhý den války, a na zajišťování pozemní obrany se vším potřebným. Je také v neustálém kontaktu s vojenskou správou regionu, vtipně se nazývá poradcem poradců.

„Oživili jsme činnost veřejného fondu Sumy, který vznikl na pozadí války v roce 2014 na podporu armády. Během měsíce totální války jsme vybrali asi 6 milionů hřiven na pozemní obranu Sumy a regionu, ale neutratili jsme je všechny, protože je těžké najít to, co je nyní skutečně potřeba. Ale pracujeme na tom,“ říká.

Ve městě je několik velkých humanitárních velitelství, z nichž jedno bylo otevřeno na příkaz OVA. Okamžitě tam dorazily velké objemy humanitární pomoci. Další centrála byla organizována pod veřejným fondem „Sumi“, další funguje na základě kanceláře strany „Služebník lidu“. Kromě toho existuje v Sumy mnoho malých iniciativ podnikatelů a dobrovolníků. Existují i ​​individuální pečující lidé, kteří například přivezou L-tyroxin, který potřebují lidé s odstraněnou štítnou žlázou, a rozdávají ho zdarma. Potřebu těchto léků, říká Dmytro Tishchenko, nemohly pokrýt lékárny, nemocnice ani ústředí.

Protože bylo někdy obtížné doručit humanitární pomoc ze Sumy do jiných okresů, zorganizovala regionální centra vlastní velitelství. Pro některá města bylo jednodušší přivést humanitární pracovníky ze sousedních regionů, jako je Lebedina z Poltavské oblasti. Autobusy, které přijely do Sumy na evakuaci z oblasti Poltavy, byly také plné humanitárních pracovníků.

„Stresných bylo především prvních 5-6 dní, kdy zelené koridory fungovaly, protože vedení města nezorganizovalo dostatečnou dopravu pro evakuaci. Z Poltavy jezdily autobusy s humanitární ženou a byla to kolosální práce: vykládat autobus, nastupovat do lidí, eskortovat. V určitou chvíli jsme se začali radovat z dob, kdy nebyly zelené koridory, protože pak jsme mohli v klidu chápat situaci,“ říká Dmytro Tishchenko.

Navzdory tomu, že donedávna byly Sumy obklopeny značným množstvím ruského vybavení, obchody ve městě fungují v omezeném režimu, byly tam přivezeny základní produkty, ale abyste si mohli něco koupit, musíte čekat ve frontě. Humanitární pomoc je poskytována těm, kteří si nemohou sami nakoupit potraviny nebo léky, tedy sociálně slabým vrstvám obyvatelstva – jsou to vícedětné rodiny, matky samoživitelky, členové vojenských rodin, ozbrojené složky, osoby se zdravotním postižením atd. Pokud jde o válečnou dobu, uvádí Dmytro Tiščenko, situace je snesitelná.

Rodiště legend

Od prvních dnů války se Sumy stal legendárním díky mírumilovným obyvatelům, kteří se postavili nepříteli holýma rukama. Odtud pocházejí první memy o traktorech táhnoucích tanky a o čarodějnicích nadávajících na Rusy. Videa z prvních dnů války v Sumské oblasti, jak obyčejní lidé zachycují nepřátelskou techniku ​​a zajímají ruské vojáky, se stala virální a inspirovala Ukrajince po celé zemi. Poté se oblasti Sumy začalo říkat severní předsunutá základna Ukrajiny.

Je symbolické, že ozbrojené síly Ukrajiny díky dronům Bayraktar zničily první velkou kolonu ruské techniky – 96 tanků, 20 instalací Grad a 8 tankovačů. V regionu navíc často docházelo k případům, kdy se Rusové hromadně vzdávali nebo prchali a převlékali se za civilisty.

„Dva moji známí vyvedli 2 nebo 3 zajaté Rusy holýma rukama, prostě tím, že provedli takovou speciální psychologickou operaci. Našli jakýsi rybářský prut, zavěsili na něj bílý hadr, přišli k ruským vojákům, kteří stáli na kraji města – a přemluvili je, aby se vzdali, pak je posadili do auta a přivezli k Teroboronům. Když jsem to slyšel od toho, kdo to udělal, pomyslel jsem si: „Takže vyhrajeme válku? „Dobře, nevadí mi to,“ říká Dmytro Tiščenko.

„Přímý přenos z Pi***tsa“

Ne všechny dny války byly inspirativní a optimistické. Pozdě večer 7. března nálet na obytný blok v Romenska ulici v Sumy zabil 21 lidí, včetně celé rodiny 16letého ukrajinského šampióna sambo Artema Pryimenka. Kromě samotného Artema Rusové zabili jeho rodiče, babičku a dva mladší bratry.

„Objekt 200 m od toho místa hlídal známý voják. A napíše mi: „Dima, někde blízko mě, řekl jsem ti“ a začne stahovat fotky a videa. Dívám se na to všechno – a jako by to nebylo naše místo, jako by to byl přímý přenos z nějakého p***. Chápu, že to neukážu své matce ani manželce – zůstanu s tím sám. To byl okamžik, kdy jsme pocítili dno a uvědomili si, že jsme ještě nikdy nebyli tak blízko nebezpečí, stalo se to nejhorší. Potom nemůžu říct, že bych se něčeho víc bál,“ vzpomíná Dmytro Tishchenko.

Nejčastěji probíhal „přímý přenos z Pi***tů“ z Trostianec a Okhtyrky. Rusové za týden úplně obsadili Trostyanec, umístili tanky téměř na každý dvůr a mučili místní obyvatele. Město bylo osvobozeno po třech týdnech okupace silami 93. brigády „Cholodny Yar“ za pomoci územní obrany a místních partyzánů. Tam postupně obnovit dodávky elektřiny a plynu, stejně jako plánování obnovy zničených budov.