Příběh slavné rakouské spisovatelky Sally Sonntag, jejíž rodiče pocházeli z Černovic, byl již několikrát převyprávěn. Paní Sonntagová ve své knize Jmenoval se otec popsala základní morální a etický princip života svého otce. Totiž: dělej dobro druhým a hned na to zapomeň. Jinak je to uspokojení vlastní hrdosti a sebelásky. To je ten případ, kdy nevyčítají kousek chleba, který dostal hladový, a neohánějí se jím. Nevyžadují díky za úkryt souseda, když jeho dům vyhořel.
Příběh pana Sonntaga byl takový, že jako bohatý obchodník téměř nikomu odmítl půjčku. Půjčené a na půjčku prakticky zapomněl. To nemohlo dělat starosti jeho manželce, která se více starala o vlastní rodinu a děti. Ale morálka tohoto příběhu se ukázala, když pan Sonntag koupil celou řadu brambor a v noci před jejich odesláním do Vídně ho zasáhl třeskutý mráz. Brambory zmrzly a Zanntag zkrachoval. Takovou ztrátu nemohl přežít, onemocněl a zemřel. Jak ale byla vdova překvapená, když po smrti jejího manžela na ni všichni dlužníci sáhli, aby dali peníze. Podle rodinné legendy tyto peníze stačily rodině na přestěhování a usazení ve Vídni.
Ještě více takových činů lze vidět na moderní Ukrajině, která udržuje bezprecedentní obranu proti strašlivému nepříteli. Kdy doslova celý svět přispěchá na pomoc a společnými silami se podaří zastavit nápor nepřítele. Ukrajinci svět překvapili nejen svou odolností, ale pomohli mu pochopit, že díky jednotě je možné vzdorovat i nejsilnějšímu nepříteli. Že sobecký-pragmatický princip vede k porážce. A jednota, altruismus a skromnost mohou porazit i tyrana.
Zdálo se, že v této těžké době pro Ukrajinu, kdy vojáci ukrajinských ozbrojených sil prokazují neuvěřitelné hrdinství, politické a státní vedení pracuje v souladu se svým lidem a dobrovolníci prokazují zázraky tvrdohlavosti a vytrvalosti, úspěšně zajišťují týl. nebude nikdo ochoten vytrvat, aby potěšil vlastní ego. A ještě víc – živit se na úkor cizí práce nebo slávy. To však zdaleka neplatí a o takových lidech bychom neměli mlčet.
Začněme u politiků. A právě z těch, které se nedokázaly vzpamatovat z drtivé porážky v prezidentských a parlamentních volbách. Nebyli schopni překonat svá zraněná ega, aby se sjednotili a vypořádali se s naléhavými problémy pro dobro Ukrajiny. Od začátku nenabízeli k dosavadnímu politickému kurzu žádnou alternativu, žádný rozvojový program. Maximálně se jim podařilo předpovědět úplný kolaps týmu prezidenta Zelenského, bránit změnám a reformám a kritizovat pod smyšlenými záminkami. Jejich programy se přinejmenším a nanejvýš týkaly banálního návratu sebe samých k moci.
Když válka začala, téměř všichni kritici se skrývali, utíkali a skrývali. Někteří, kteří nečekali na jimi předpovídanou porážku, se ocitli daleko za hranicemi země. Nevěřili nejen v politické vedení státu, ale ani ve schopnost Ukrajinců bránit se. A když odvaha a sebeobětování Ukrajinců doslova obrátily běh událostí ve svůj prospěch, začali se z jejich pohodlných úkrytů znovu vynořovat horliví kritici současné vlády. Ne, nezapojili se do programu obrany státu koordinovaného prezidentem a vládou. Nepojistili se v důležitých směrech a nepřevzali odpovědnost za zřízení materiální a sociální podpory pro miliony těch, kteří byli nuceni uprchnout ze svých vybombardovaných domovů. Tomu zabránila jejich uražená ega.
Ještě horší bylo, když bylo jasné, že Ukrajina vytrvá a zvítězí, znovu se ujali svého oblíbeného podnikání – neopodstatněné kritiky vlády a sebepropagace. Dovedete si představit, že v okamžiku největšího napětí v boji s nepřítelem by politické vedení a velení Ozbrojených sil Ukrajiny mělo být rozptýleno vyvracením „zrady“ vykonstruované Porošenkovým velitelstvím. Demonstrovat absenci neshod mezi Zelenským a Zalužným. Znovu odrazit útoky na Yermaka a obviňovat ho z práce pro nepřítele. Jediné, co na tomto příběhu potěší, je, že jim úřady ani ozbrojené síly už nevěnují seriózní pozornost. Uvědomění si, že taková kritika bude rezonovat pouze u malé hrstky oddaných stoupenců těchto zkrachovalých politiků. Protože je těžké si představit uvědomělého člověka, který si nevšímá holých cynických PR politiků na lidské neštěstí a utrpení.
Je těžké najít někoho, kdo uvěří v upřímnost sebelásky Arsena Avakova na Instagramu, PR Arsenije Jaceňuka na pozadí nějakých krabic s neznámým obsahem. Navíc není jasné, ze které země světa toto PR směřuje. Do této kohorty lze bez obav zařadit téměř volební kampaň Volodymyra Groysmana a zinscenovanou až do karikaturních fotografií zpěvačky Ruslany s granátometem.
Videa a focení Petra Porošenka a Julije Tymošenkové nemohou způsobit nic jiného než znechucení. Souhlasíte, jak mohou inscenované focení Tymošenkové a Porošenka na pozadí zničených měst pomoci obětem v Buchu nebo Gostomelu? Co to dělá s oběťmi? Ostatně, jak přesně to přispívá k vítězství Ukrajiny nad ruským nepřítelem? Zdá se, že i naopak, upravené tváře a drahé oblečení s falešným dolem předstíraných sympatií u lidí, kteří zde přišli o své příbuzné, mohou vyvolat silnou averzi vůči těmto politikům. A zde vyvstává přirozená otázka, proč to potom dělají? Necítí disonanci a vlastní ubohost na pozadí toho, co nyní Zelenského tým dělá?
Necítí. Jejich nafouknuté ego jim neumožňuje adekvátně se zhodnotit a vidět svou nesouměřitelnost s výzvami doby. Nejsou schopni se v těžké hodině sjednotit a sdílet ani něco s ostatními. Ukázalo se, že se nikdy neocitli v novém systému morálních a etických souřadnic. Dělají, co mohou. A málokdo ví jak. Stalo se, že jsou umělci, kromě případu rabování v doslovném i přeneseném slova smyslu. Nejvíc se bojí, že na ně zapomenou a ztratí se v davu. Proto se jim někdy podlým a jindy podlým způsobem připomínají. Veškeré jejich aktivity se redukují na udržování určitého okruhu svých stoupenců, který jim poskytne možnost zůstat v politice a vyhnout se odpovědnosti za to, co svého času proti ukrajinskému lidu udělali. Jejich činy jsou dalším vážným omylem způsobeným bezmezným sobectvím. Což spočívá v tom, že místo kousku, ve který doufají po vítězství, budou vyšetřováni a souzeni.
