Thajský občan Plamir Yannapas, který žije 12 let v Ukrajině a pracuje jako masér v kyjevském salonu, přežil 40 dní války v Buchi okupovaném Rusy. Celou tu dobu žila 55letá žena sama v bytě se dvěma kočkami v pátém patře činžovního domu. Bez normálního jídla, komunikace, elektřiny, plynu a pochopení toho, co se děje. Taika jedla pouze syrová vejce, která našla ve své lednici a v bytech svých sousedů. Ženě se podařilo přežít jen díky tomu, že není Ukrajinka.
mluvili jsme s cizinkou ve Lvově, kam přijela po propuštění Buchi, a vyprávěli jsme její příběh.
„Řekl jsem: když umřu, umřu doma“
V noci na 24. února se obyvatelka Buchi Plamir Yannapas, stejně jako mnoho Ukrajinců, probudila ve svém bytě k hlasitým explozím – Rusové bombardovali letiště v nedalekém Gostomelu. Žena žila 12 let v Ukrajině, poslední dva v Buchu, odkud každé ráno jezdila do Kyjeva pracovat v masérském studiu.
„Bombardování pokračovalo až do rána a pak zprávy říkaly, že ruská armáda zaútočila a jede na Gostomel a Černobyl. Celý den jsem z okna viděl létat rakety na letiště. Můj dům se nachází 100 km od Černobylu a 30 km od Gostomelu. Z mého okna byl vidět kouř z letiště, celý den bylo bombardováno,“ říká Plamir.
Žena žila v nejvyšším patře 5patrové budovy, sama v bytě se sedmi kočkami. Když začala válka, sousedé začali hromadně opouštět své byty, vzpomíná Plamir. Zůstala.
„Mé vedení mi řeklo: Neboj se, můžeš zůstat doma.“ Zůstal jsem, protože jsem si myslel, že to bude stejné jako v roce 2014, kdy začala válka na Donbasu. Nečekal jsem, že válka dosáhne Kyjeva. No, nedojeli do Kyjeva, ale do Buchy,“ říká žena.
Když Plamir pochopila, že pobyt v Buchu je pro její život nebezpečný, už nebylo možné odejít.
„Naše ambasáda řekla, že pro evakuaci je nutné dorazit do Lvova. Ale nemohl jsem přijít. 25. února byl Bucha obklíčen ruskými jednotkami. Můj přítel ke mně nemohl přijít, aby mě vyzvedl. A nemohl jsem odtamtud odejít,“ říká Plamir.
Plamirovi tedy nezbylo nic jiného, než zůstat ve svém bytě v Buchu. Do 4. března všichni její sousedé opustili své byty a každým dnem bylo v Buchi více a více ruských vojáků a vojenské techniky.
„4. března za mnou přijel přítel mého šéfa Sasha, také bydlí v Buchu, 2 km ode mě. Nabídl mi, že mě vezme do jeho protileteckého krytu, protože tam je bezpečněji. Když jsme šli, viděli jsme rozbombardovaný supermarket, mnoho rozstřílených aut a dvě mrtvoly na ulici,“ vzpomíná Plamir.
Rusové zničili velké množství obytných budov v Buchu (foto AFP)
Když dorazili do krytu, už tam bylo asi 400 lidí, vzpomíná Plamir.
„Nevzal jsem si s sebou ale teplé oblečení, vodu a jídlo. Nevěděl jsem, kolik dní tam zůstanu, myslel jsem, že to bude 1-2 dny. Proto jsem druhý den, 5. března, požádal Sašu, aby mě vzala zpět domů. Byla mi zima, chtělo se mi jíst. Směl jsem zůstat v tomto krytu tak dlouho, jak jsem potřeboval, ale nebylo pro mě jídlo a neměl jsem s sebou žádné léky. Řekl jsem: jestli umřu, umřu doma,“ říká Plamir.
Muž souhlasil, že vezme svého přítele zpět domů. Cestou, vzpomíná Plamir, slyšeli mnoho výbuchů.
„Když jsem se vrátil domů, nebyla tam elektřina, voda, topení ani plyn. Všichni sousedé odešli, já zůstal sám…a žil jsem tak až do 5. dubna. Vždy mi byla velká zima. První den jsem otevřel lednici, abych se podíval, co mám na skladě. Měl jsem vejce, trochu chleba a sladkosti a také vodu,“ říká Plamir.
„Armáda byla umístěna poblíž mě celý měsíc a byl jsem si jistý, že je to ukrajinská armáda.“
Všechno jídlo v Plamiru došlo za týden. O tři dny později musela vypustit pět koček na ulici – prostě je nebylo čím krmit. Žena tak zůstala sama se dvěma kočkami a ze zásob měla jen syrová vejce, která kvůli nedostatku plynu a elektřiny nemohla uvařit.
„Jedl jsem jen jedno syrové vejce každý den a ještě jedno jsem dal svým kočkám. Jedli jsme jen jednou denně. A taky pili trochu vody,“ vzpomíná Plamir. Říká, že v noci vůbec nespala a přes den si zdřímla jen 2-4 hodiny.
15. března se u Plamirova domu zastavilo asi 20 vojenských vozidel. Odtud vyšli vojáci a okamžitě začali prohlížet okolí.
„Tito muži se vloupali do všech bytů v sousedních domech, ale do mého nevstoupili. A 20. března vylomili zámek vchodu do mého domu a asi 15 mužů vstoupilo do mého pátého patra. Slyšel jsem, jak otevřeli sousední byty, zavřel jsem všechny zámky a schoval se na záchodě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Dostali se do mého bytu, vylomili všechny moje zámky, otevřeli dveře, vešli s baterkami a našli mě. Řekli: „Pojď!“, abych šel ven. Šel jsem dolů a zeptal se jich, jestli mluví anglicky, ale nerozuměli,“ říká Plamir.
Žena nechápala, kdo je před ní: ukrajinská nebo ruská armáda. Vzhledem k tomu, že ve městě nebyla elektřina, Plamirův telefon byl vybitý, neměla přístup k internetu ani televizi. O žádných rozlišovacích znacích Ukrajinců a Rusů proto nevěděla.
„Požádali mě o doklady, dal jsem jim thajský pas, ukrajinský jsem nedal. Pak se jeden z nich začal dožadovat: „Telefon, telefon, telefon!“. Měl jsem dva telefony a dal jsem jen jeden z nich. Voják z telefonu vyndal SIM kartu, rozbil ji a zahodil. Zeptal jsem se jich gesty, jestli mě zabijí. Odpověděli: „Ne.“ Měli s sebou spoustu zbraní. Jeden z vojáků mluvil do vysílačky se svým nadřízeným a řekl mu o mně,“ říká Plamir.
Spálené ruské tanky na ulici v Buchu (foto AFP)
Poté vojáci Plamir vyvedli ven, kde ji vyslýchali další ruští vojáci.
„Byl jsem poslán do velkého auta, kde stálo asi 20 vojáků. Vzali mi telefon a pas. Byl jsem dotázán, co tady dělám, kde pracuji v Kyjevě. Ukázal jsem svou vizitku z masážního studia v Kyjevě. Ptali se mě: „Pracujete v Kyjevě? A co děláš v Bucha?“ Odpověděl jsem, že žiji zde a pracuji v Kyjevě. Pak se mě zeptali, kolik mi je, když jsem odpověděl, že 55 let, byli velmi překvapeni. Ptali se, jestli bydlím sám, odpověděl jsem ano. Řekli mi, že se můžu vrátit do svého bytu a zůstat tam, ale nemůžu jít ven,“ říká Plamir.
Podle Plamira se ruská armáda zabývala rabováním – vzala věci a jídlo z bytů, naložila 5 velkých aut s kradeným zbožím. Armáda si však z jejího bytu nic nevzala.
„Ale neměl jsem nic cenného. Řekli mi, že si najdu jídlo pro sebe v jiných bytech. Ale to bylo poté, co odtamtud všechno odnesli. V těchto bytech jsem našel jen syrová vejce pro sebe a své kočky,“ říká Plamir.
20. března ruská armáda umístila velké množství techniky poblíž Plamirova domu. Rusové neustále umisťují vojenskou techniku mezi obytné budovy, aby se kryli civilisty.
„Tanky stály každých 500 metrů, viděl jsem je z okna. Měli na sobě písmena V a já si myslel, že je to znak ukrajinské armády. Neměl jsem internet a to poslední, co jsem o ruské armádě věděl, bylo, že se označují písmenem Z. Celý měsíc poblíž mě sídlila armáda a byl jsem si jistý, že je ukrajinská a jen dva dny před [9 квітня] můj přítel mi vysvětlil, že jsou to Rusové,“ říká Plamir.
„A nezabili mě! Byl jsem tak blízko ruské armádě a přežil jsem. Věřím, že jsem se znovu narodila v 55 letech,“ dodává žena.
„Co chtějí od Ukrajinců? Nerozumím. Jsou šílení“
Plamir strávil ve svém bytě více než měsíc bez komunikace, normálního jídla, vody a elektřiny. Jen jednou za celou dobu se jí poštěstilo najít v sousedním bytě powerbanku – její nabití stačilo na to, aby krátce zavolala své kamarádce a řekla jí, že žije.
„Seděl jsem nepřetržitě pod dekou a poslouchal, jak letí bomby. [Озвучує свист ракет та звуки вибухів]. Můj dům byl v bezpečí, protože blízko něj sídlila armáda. Od 24. do 30. března došlo k mnoha bombovým útokům v Gostomelu, Irpinu, Kyjevě – všechno jsem to slyšel. Každý večer poslouchala zvuky výbuchů, které se ozývaly celé hodiny. Nikdy jsem nešel dolů. Jen jsem z okna sledoval, jak kolem mého domu projížděla armáda, a poslouchal, jak ostřelují město,“ říká Plamir.
Podle Plamira 30. března slyšela spoustu výbuchů a ze svého okna viděla hustý kouř. A už 31. března se ztišilo.
„Kolem 10:00 Buchi náhle opustila veškerá vojenská technika. Podíval jsem se z okna a viděl, že jsou [росіяни] odejít Dolů jsem se ale neodvážil. Ráno 1. dubna jsem opět viděl mnoho vojenských vozidel, ale nyní měla všechna ukrajinské vlajky. Do Buchy vjelo asi 60 aut a mnoho vojáků vystoupilo – měli modré pásky. Nevěděl jsem, co to znamená,“ říká Plamir.
Na silnici z Buči do Kyjeva bylo mnoho spálených aut a těl civilistů (foto LETA)
2. dubna se Ivan, starší soused, vrátil do Plamirova domu. Zaklepal na Plamirovy dveře a vysvětlil jí, že ruská armáda opustila město.
„4. dubna mi volal kamarád Saša, že mě vyzvedne druhý den. 5. dubna ke mně přišel, představil mě ukrajinskému vojákovi Káťovi a odvezli mě do Kyjeva. Cestou jsme viděli hrozné věci: spoustu spálených aut, všechno bylo vybombardováno, mnoho domů zničeno. Jeli jsme velmi pomalu, protože na takové cestě bylo těžké se pohybovat,“ říká Plamir.
V Kyjevě nechala své dvě kočky v dobrých rukou a odtud odjela do Lvova. Na bezpečném místě nad šálkem kakaa žena vzrušeně vypráví o prožitých hrůzách a pekle, které v Buchu vytvořila ruská armáda.
„V Buchu zemřelo mnoho lidí. Nemohu pochopit, proč Rusové zabíjejí lidi, proč lidem nelze dovolit žít v míru. To nejsou lidé, to jsou démoni. Nechápu, co zabíjejí. Ukrajinci jsou dobrý národ, dali mi tu dobrou práci, velmi dobře se ke mně chovali lidé, kteří mě ani neznali. Tato vojačka Káťa mě neznala, ale vzala mě z Buči do Kyjeva, přála mi všechno nejlepší, pomohla mi. Rusové dělají zlo. Co chtějí od Ukrajinců? Nerozumím. Jsou blázni,“ říká Plamir.
Plamir Yannapas již opustil Ukrajinu a nyní je na bezpečném místě. Není známo, zda se po skončení nepřátelství vrátí na Ukrajinu.
***
V současnosti zůstávají Bucha, Gostomel, Irpin a sousední osady nebezpečné – obyvatelé těchto kyjevských měst a vesnic jsou žádáni, aby se nevraceli domů. V současné době specialisté Státní záchranné služby odminují území měst a policie eviduje válečné zločiny spáchané Rusy v oblasti Kyjeva.
