V posledních dnech se opakovaně setkávám s tezí, že šíření informací o skutečných či pravděpodobných zločinech ozbrojených sil Ruské federace proti civilnímu obyvatelstvu či válečným zajatcům může mít za cíl zastrašování a šíření paniky.
Pokud tomu tak je, pak byl nástroj vybrán dost špatně, protože není podepřen racionálními úvahami.
Faktem je, že armáda, která takové násilí praktikuje, je vždy méně schopná síla než ta, která to nedělá. Tuto tezi lze podepřít nejen nudnými logickými argumenty, ale i historickými příklady.
Nebylo náhodou, že vyšší politické a vojenské velení nacistického Německa výrazně omezilo dosti masivní účast bojových jednotek Wehrmachtu na přímém vyvražďování civilního obyvatelstva na východní frontě, jejíž velká část zasáhla území moderní Ukrajiny.
Ještě před útokem na SSSR byly vytvořeny samostatné oddíly s německým pedantstvím, byl vyvinut speciální postup pro hromadné popravy. Většinu „kulkového holocaustu“ provedly skupiny Einsatz, složené převážně z ideologicky motivovaných nacistů, a tam, kde to bylo možné a vhodné, se zapojily i spojenecké jednotky nebo místní policejní jednotky. Pravděpodobně to do značné míry určilo utváření obrazů této války, zejména obrazu „zlého Rumuna“ v protikladu k „vznešenému německému vojákovi“: německé velení se snažilo použít německého vojáka na frontě.
Proč? Ukázalo se, že vojenské jednotky, které se podílely na masových vraždách civilistů nebo válečných zajatců, ztratily své bojové kvality. Mezi vojáky takových jednotek se zvýšilo procento sebevražd, rozšířila se apatie, klesla disciplína, motivace a iniciativa, přibyly případy požití alkoholu a drog atd. Navíc i v případech s vyloženě psychopaty fungovalo pravidlo: kdo je zvyklý zabít člověka beze zbraně, stává se zbabělcem tváří v tvář ozbrojenému.
Moderní armáda není jen dav se zbraněmi. Boj o kázeň a morálku vojáka je jednou z oblastí práce velitelů, důstojníků a rotmistrů, kaplanů, komisařů, politických inženýrů atd. (v závislosti na armádě). Právě oni by měli zastavit vojáky i v tom nejhorším pekle v rabování, znásilňování a zabíjení civilního obyvatelstva a válečných zajatců, zabránit tomu, aby se armáda proměnila v dav. Když vyšší vojenské a politické vedení Ukrajiny vyzývá k upuštění od násilí proti zajatým protivníkům, děje se tak nejen z důvodu mezinárodního image a obecného humanismu, ale také z čistě praktických důvodů.
Historie zná příklady, kdy některé jednotky musely být zcela rozpuštěny a bojovníci museli být přerozděleni mezi ostatní, takže bojové vlastnosti jednotky byly tak slabé, že zakryla svou vlajku vojenskou hanbou. To platí i v případech, kdy mezi samotnými vojáky nepanuje jednomyslná shoda o nepřípustnosti konkrétní akce.
Například ústup ruské armády v roce 1915 byl doprovázen řadou pogromů proti židovskému obyvatelstvu zemí moderního Běloruska, Litvy, Polska a Ukrajiny. Je zřejmé, že faktor náboženského antisemitismu určoval vektor násilí jednotek demoralizovaných ústupem, proto značná část vojáků zapojených do násilí nepovažovala své jednání za nepřijatelné. Bojové kvality této armády však byly v následujících měsících mnohem horší než v roce 1914, kdy úspěšně postupovala v samostatných dějištích operací. Stejně tak i přes výše uvedená omezení pokračovalo násilí wehrmachtu na civilním obyvatelstvu po celou dobu války. Ne poslední roli sehrály nikoli náboženské, ale rasistické předsudky (zejména vůči Slovanům) a vojenské velení nerespektovalo ani tehdejší pravidla vedení války.
Funguje to i na individuální úrovni. Úkolem vojáka je zabránit zabití a splnit rozkaz. Tomuto úkolu musí být podřízeno veškeré úsilí a myšlenky vojáka, jeho oblečení, chování atd. Když voják začne přemýšlet o tom, kde ukrást notebook a jak ho doručit domů, nebo zda při hromadném znásilnění nechytil pohlavní chorobu nebo zda se jeden z ostatních vojáků „rozdělí“ kvůli jejich zločinům, už není bojovník. A když ještě vytáhne z neprůstřelné vesty plát, aby tam schoval ukradený notebook, když místo dodatečné munice vozí kilogramy „kořisti“, tak… Chápete.
Na určité úrovni má pro toto poškození morálky vojáků pochopení i ruská armáda. Idiotický příkaz kopat zákopy v radiací zamořené půdě ochranné zóny Černobylské jaderné elektrárny je zbytkovou metodou, jak udržet určitou morální úroveň bojovníků jednotky: obsadit tyto bojovníky alespoň nějakou prací, ani ne dejte jim příležitost rozhlédnout se a udělat něco hloupého bez příkazu.
Vzhledem k výše uvedenému svědčí válečné zločiny ozbrojených sil RF zaznamenané na území od nich osvobozené Ukrajiny o naprosté ztrátě bojeschopnosti ve smyslu morálky na určitý okamžik. Dá se dokonce předpokládat, že rozhodnutí o stažení severní skupiny ruských ozbrojených sil bylo vynucené, neboť zejména zde umístěné jednotky vlastně přestaly být armádou a ze všech rozkazů mohly splnit pouze rozkaz k ústupu. . Prosakují informace o potížích s návratem vojáků této skupiny do bojových akcí v jiných divadlech.
Informace o válečných zločinech spáchaných ozbrojenými silami Ruské federace proto nemohou být důvodem k panice ve smyslu jejich konfrontace s ozbrojenými silami Ukrajiny. Ano, může způsobit hrůzu při pohledu na zlo, které může růst v lidské duši, může způsobit bolest zabitým mučeným civilistům a spravedlivý hněv.
Takové činy jsou však z hlediska armády důkazem mravního úpadku nepřátelské armády, úpadku bojových kvalit nepřátelské armády.
