Americký prezident Joe Biden na setkání s uprchlíky z Ukrajiny poblíž Národního stadionu ve Varšavě označil Putina za „odlišovače“. To byla předehra k projevu v královském zámku, ve kterém bez obalu řekl, že moc v Kremlu se musí změnit. To vyvolalo značný rozruch mezi představiteli Washingtonu, kteří okamžitě začali mírnit tón slov svého šéfa, která připomínala prohlášení prezidenta Bushe na adresu Saddáma Husajna v Iráku před invazí v roce 2003.
Přesto má americká administrativa touhu zachovat potřebné komunikační kanály s Kremlem, což pomůže udržet vztahy alespoň na úrovni „studené války“, ačkoli se směr politiky zdá jasný. Biden sází na změnu režimu. Samozřejmě, že ani Američané, ani NATO nemají v úmyslu napadnout Rusko a zapojit se do „horké“ války. Vyřešili to sami Rusové a tíha boje a vykrvácení nepřítele dopadla na Ukrajince se všemi důsledky. Biden i Západ slibují jak humanitární, tak vojenskou pomoc (viditelnou například raketami a neviditelnou jako stejně cenné zpravodajské informace). Nesmírně důležitá je také ekonomická podpora, což znamená udržet ukrajinskou měnu nad vodou a ekonomicky krvácet Rusko.
Když se Joe Biden setkal s Ukrajinci ve Varšavě a promluvil na Královském hradě, promluvil i Vladimir Putin. Mluvil uprostřed řevu proudových motorů, výbuchů řízených střel a oblaků černého kouře nad Lvovem. A nebyla to náhoda. Útok musel proběhnout za denního světla, aby byl vidět, a bombardování města tak spojeného se Západem bylo jasným signálem, že nehodlá ustoupit.
Odstínů šedi je stále méně
Válka, ničivá především pro Ukrajinu, ale i pro Rusko, bude pokračovat. A Biden neskrýval, že boj proti ruským imperiálním aspiracím brzy neskončí. Není pochyb o tom, že ve Washingtonu došlo k přeřazení. Na tomto místě stojí za zmínku proporce. Rusko není tím, čím byl Sovětský svaz ve druhé polovině minulého století a jeho potenciál má oproti tomu americkému měřítko České republiky nebo Německa. Když k tomu přidáme Evropskou unii, i bez Putinova věrného spojence v Budapešti je tento nepoměr ještě zřetelnější, zvláště když Peking nemá ve zvyku sázet na poraženého, a tak se raději snaží využít situace, než zachraňovat vládce Kremlu za každou cenu.
Otázky o vytrvalosti a odhodlání Západu jsou docela na místě. Zkušenosti z minulosti ukazují, že i když proces změny kurzu trvá dlouho a je plný kompromisů, jako je mnichovské fiasko Chamberlaina nebo postupné resety Putinových vztahů s Ruskem, Západ se svým ekonomickým a intelektuálním potenciálem založené na svobodě myšlení a jednání nelze zastavit. Bidenův projev byl tedy výbornou příležitostí jasně definovat pozici a postavit se na stranu liberálních demokracií založených na hodnotách právního státu a svobody, poukázat na nebezpečí pádu do propasti stále více dusivého ruského despotismu, označit pokus o manévrování v šedé zóně, která sice může přinést dočasné výhody, ale je příliš malá ve srovnání s konečnými ztrátami.
Určení parametrů konfliktu vyžaduje také zodpovězení otázek o dalším postupu. Ve vojenské, ekonomické a politické sféře se to zdá zcela zřejmé. Válka v Ukrajině bude pokračovat a existuje mnoho známek toho, že vstupuje do fáze vleklého, dosti statického konfliktu opotřebování. A to znamená potřebu vojenské a ekonomické podpory pro Kyjev a uprchlíky. Kreml je také svým způsobem zakořeněný, což znamená stejně vleklou ekonomickou kampaň a nutnost Západu hledat nové trhy či zdroje surovin. Pro mnoho korporací a zemí, zejména těch závislých na levném ruském plynu, to bude bolestivé, ale proveditelné s jasnou podporou na úrovni států nebo mezinárodních organizací, jako je Evropská unie. Upevňování Západu kolem liberální demokracie, založené nejen na faktu volby, ale také na hodnotách svobody a právního státu, je také momentem výběru místa na politické mapě světa, která obsahuje mnohem méně odstínů šedé než před několika měsíci.
Čas na výběr
To vše znamená, že i jednotlivé organizace, místní úřady, skupiny a dokonce i občané se musí zamyslet nad tím, kde jsou a kde chtějí být. Časy přátelských konferencí s ruskými institucemi, společných projektů a spolupráce sesterských měst pominuly. Rakety ve Lvově v reakci na Bidenovu návštěvu v Polsku ukončují dobu nuancí, protože ruský stát a společnost musí nést odpovědnost za jejich činy a špatné výpočty.
Nastal čas na vážnou revizi hodnosti. Nouzová pomoc uprchlíkům je tady a teď velmi důležitá, ale je čas vážně přemýšlet o tom, co přijde dál. Mnohem dále. V první řadě se musíme postarat o vlastní bezpečnost, což znamená nejen ozbrojené síly a odbory, ale také kvalitu naší demokracie, školství a hromadných sdělovacích prostředků. Jak můžeme pomoci milionům Ukrajinců ocitnout se v nové realitě a posílit ukrajinskou občanskou společnost doma i v exilu? Tahle válka přece jednou skončí a bylo by dobré už nyní přemýšlet o co nejhladší integraci Kyjeva se Západem.
A co Rusko? Nejen, že je smrtelnou hrozbou pro své sousedy, ale tu smrt si nese s sebou, a dokud se to nezmění, není šance na skutečnou spolupráci. Samozřejmě stojí za to a nutné podporovat jinak smýšlející Rusy, podporovat komunikační kanály, ale nesmíme ztrácet míru a zapomínat na realitu, která je krutá a jednoznačná. Rusko jako stát se rozhodlo a stalo se nepřítelem. Ne teoreticky a ne obrazně, ale pokud někdo pochybuje, podívejte se a zamyslete se, proč je najednou v autobuse, v metru nebo v obchodě tak často slyšet ukrajinština.
Překlad z polštiny
Text vyšel v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horký konec jednání, Ukrajina – útěk před volbou, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem , Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina byla vynalezena na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Měli bychom diskutovat o historii, Minská slepá ulička.
Původní název článku: Konflikt Ruska se Zachodem bude dlouhý a bolestivý
