„Lidé v Haliči věděli všechno“, „Lvov všechno poskytuje a všem pomáhá“, „kdyby byl zvolen Čornovol, nestalo by se tohle“, „Bandera se stal národním hrdinou“, „stali jsme se skutečným národem, o kterém se mluvilo v Haliči už dávno“, „západní Ukrajina je ve válce s Ruskem od roku 1939“, „jsme tady kultivovaní lidé, ne imigranti“, „kdyby se dostali do Lvova, ukázali bychom jim“…
Od druhého týdne další ruské agrese se začaly objevovat desítky slavných lidí, stovky zpráv a prohlášení v tomto stylu. Svědčí o jediném: část politických, kulturních, vzdělanostních elit a haličských intelektuálů nechápe, co se děje a hledá paralely tam, kde žádné nejsou, chtějí dát válce s Ruskem „galicijskou příchuť“ a ukázat nějakou regionální zvláštnost.
Tito lidé by však měli pochopit, že nyní pomáhají společnost více rozdělovat než spojovat. A tři raketové útoky na Lvov se nedají ani trochu srovnat s tím, co teď prožívají lidé v Mariupolu. „Těžký život“ vzadu se nedá srovnávat s tím, co zažili lidé v Buchu, Gostomelu, Irpenu, Černigově, Charkově.
Velké díky všem, kteří zůstali a pomohli zemi v těžkých časech. Nicméně není rok 2014 a není to Majdan. Je třeba pochopit, kdo vzal hlavní nápor útoku a zdržel postup Rusů a kdo je nyní tlačí „za hranu“. Motivací těchto obránců nebyla něčí správnost, ideologie nebo touha něco dokázat, ale jejich život, život jejich rodiny, přátel a země.
Dát život za Ukrajinu je neocenitelná oběť. Neměli byste to s ničím srovnávat a spojovat to se svou stále živou představou o světě a životě. Lidé plní svou povinnost a chtějí zachraňovat ostatní, ne dokazovat, že měl někdo v roce 1991 pravdu nebo nespravedlivě prohrál volby v roce 1994.
Obyvatelé Lvova / Galicie nemají a nikdy neměli žádný mesianismus a nikdy nebude. Musíte to pochopit a nesnažit se „vytáhnout botu na zeměkouli.“ Věty, že kdyby Haličané poslouchali a zvolili Chornovola prezidentem, nebyla by válka, jsou manipulace a sebeklam. Totéž jako „nepřistoupení k NATO zastaví ruskou agresi“.
Teď už je jedno, co se stalo. Hlavní je, že Ukrajina je jednotná. Nyní směr vývoje země určuje rodák z Kryvyi Rohu a obranu má na starosti rodák z oblasti Žitomyr, Galicijci poskytují zázemí, obyvatelé východu země dostávají úder a chlapci a dívky z celého světa Ukrajina zadrží úder a způsobí nepříteli ztráty. Neměli bychom mít žádné regionální reflexe a zvláštnosti v politice, vzdělávání a národním mýtu a představě. Obyvatelé Doněcka se již snažili zemi vnutit svůj světonázor a neskončilo to pro ně a pro zemi dobře.
Nyní je aktivní fáze války pro celou Ukrajinu, nejen pro jednotlivé regiony. Rusko zabíjí Ukrajince, nikoli „Haličany“ nebo „Doněcké lidi“. Zabité Ukrajince nerozdělujeme podle regionálního principu. Není nutné to dělat během běžného života a nedělit se o vítězství a problémy mezi regiony. Máme válku o existenci země. Musíte přežít, vyhrát, začít budovat novou zemi. A ne za války říkat, kdo za koho a co může.
Lvov a Haličané budou muset konečně přestat mluvit o své jedinečnosti a piemontismu. Přemýšlet o tom, co se v zemi děje, a nesnažit se budovat slávu zachránců země, kteří sedí v hlubokém týlu a říkají, kdo a jak má zemi chránit. A všechny pokusy vnutit současnou válku nějakou sto let starou ideologii nebo povýšit na piedestal zásluhy jednotlivých lidí či regionů nejsou nic jiného než pomoc nepříteli rozdělit Ukrajince.
Také není nutné vnucovat celé Ukrajině nějakou ideologii a národní mýtus. Nejsme stát totalitní, ale demokratický, vše se vytvaruje časem, bez nátlaku a nátlaku. Pro stát je hlavní nastavit rámce, které se liší od ruských přístupů.
Nemá cenu se radovat ani z toho, že všichni mluví o Stepanu Banderovi a že obyvatelé Haliče mají konečně v něčem pravdu. Tato postava je vytržena z kontextu příběhu. Jeho vnímání často není diktováno pochopením role politika, ale podrážděnou reakcí Rusů na Banderu. Nebyl a není národní hrdina, vůdce národa ani významná historická osobnost. Není to nic jiného než vojenský mem a odpověď Rusům za jejich tvrzení o nacistech. Je na stejné úrovni jako fráze s adresou, kam má ruská loď jet. Čím dále od války, tím více lidí na ni zapomene.
Totéž platí pro dobytí Kubáně, o kterém v současnosti mluví někteří názoroví vůdci. Ale bohužel ne každý chápe, že Kubáň už dávno není Ukrajina, je to problémový region. Z nějakého důvodu se domnívají, že od Karpat po Kavkaz je cílem Ukrajiny. Těm, kteří sedí ve Lvově nebo Ternopilu, aspirují na vytvoření „ukrajinské říše“, mohu jen doporučit jít na frontu. Krym a část Doněcké a Luhanské oblasti jsou osm let v obležení a vy se snažíte prosadit na pořad jednání válku v ruském stylu.
Fráze jako „Haličijci věděli všechno a všemu rozuměli“ jsou nechutnou a předčasnou touhou vyčlenit se jako chytřejší a zvláštní. Touha ukázat, že jsme s Rusy po desetiletí ve válce, a proto víme, kdo jsou. Ukrajina přežila hladomor a deportace do táborů, hromadné ničení jak Rusy, tak nacisty. Proto tvrdit, že zvěrstva přežili pouze Haličané, je naprostá lež. Snažit se ukázat, že někdo více trpěl a někdo spolupracoval, je nehorázná manipulace, která pomáhá nepříteli šířit mýty o různých typech Ukrajinců.
Pro každého obyvatele Ukrajiny by nyní mělo být standardem identifikovat se jako Ukrajinec. Dříve jsme silně projevovali regionální sounáležitost, ztotožňovali se s místem bydliště, jako komunita a komunita. A nyní je ctí nazývat se Ukrajincem. Máme dobrou situaci, kdy lidé cítí zodpovědnost za komunitu a jasně dávají najevo, že jsou Ukrajinci. A čím dál méně artikulují regionální sounáležitost.
A v prvních dnech války nepřítel vyvíjel tlak na regionální rozdíly a snažil se vyvolat nenávist mezi lidmi. A aktivně pomáhala některá naše média, která říkala, že z východu země přišli lidé bez kultury, kteří se tady musí vzdělávat. A Lvovští „skuteční banderovci“ to udělají.
Vítězství ve válce s Ruskem bude vítězstvím Ukrajiny a jejího lidu, rovným pro všechny. Nyní máme zvláštní zemi, která navzdory všem předpokladům ukázala jednotu, sílu, důstojnost, touhu po svobodě a odpovědnosti.
Přestáváme prosazovat vizi konkrétního regionu nebo jeho touhy. Nyní začne formování jednotné a nedělitelné Ukrajiny, protože se stala skutečnou hodnotou – Vlastí, pro kterou jsou připraveni zemřít a zničit okupanty. Ukrajina a její problémy jsou nyní v popředí, nikoli Donbas, Halič nebo Kyjev.
Historická paměť a pochopení vztahů příčiny a následku jsou nyní důležité. K čemu události a historické postavy vytržené z kontextu vedou – můžeme nyní vidět ve městech a vesnicích Ukrajiny. Nejprve jsme se začali bavit o vývoji a bylo to za války. Je pro nás stále důležitější ukázat, že jsme demokratickou zemí svobodných lidí s hodnotami a touhou tvořit, ne ničit. Sami jsme konečně začali mluvit o zemi jako o samostatném celku, a ne o připojení k Rusku. Nyní čím dál méně slyšíme, že je potřeba dělat věci jinak než v Rusku, a stále více, že je třeba přemýšlet, jak se rozvíjet, co dělat a o co usilovat.
Všechny vnucování ideologie agrese kopírované v Rusku nás činí jim podobnými. Národní mýtus by se neměl utvářet na konfrontaci s Ruskem, ale na potřebách Ukrajiny a Ukrajinců. Regionální rysy mohou být kulturní a obvyklé, ale ne politické nebo ideologické. Povyšování jedněch nad jiné nepovede k porozumění. A nyní máme šanci na celoukrajinský dialog a diskusi o problémech.
