Putinovo rozhodnutí uznat jím okupované části Ukrajiny jako „státy“, tedy začít bombardovat ukrajinská města, poslat armádu, aby se zmocnila země, ohrozit jadernou bezpečnost celého světa z černobylské zóny – to vše samozřejmě šokující. Jednoduše proto, že lidé obecně hodnotí věci a jevy podle konvenční „škály normality“. A to, co dělá Putin, není v žádném případě normální. Je z čeho být smutný.
Každý den se objevovaly informace o nových útocích, ofenzívách, soustředění vojsk atp. Zdálo se, že je to nějaký nekonečný proud, který dříve nebo později zničí Ukrajinu a vše, co je nám drahé. Alespoň tak si efekt představovali v ruské centrále a opět potvrdili, že je Ukrajinci chápou jako „slovanské bratrstvo“. Ukázalo se, že to mělo opačný účinek na Ukrajince, kteří byli už 8 let unaveni z „podivné války“ na Donbasu. Národ se konsolidoval a armáda jen čekala, kdy velení konečně skutečně zareaguje.
Připomeňme, že ještě nedávno Ukrajinci mohli jen hádat, odkud Rusové pocházejí. Dojde k raketovému úderu? Bude přistání z moře? Nyní se obraz nejen stal jasnějším, ale nyní může jen slepý nebo záměrně šílený člověk říci, že „není vše tak jasné“.
Ještě před pár týdny se mluvilo o „zatlačení“ okupantů a jejich kompliců zpět na Ukrajinu. Na ruské poměry a za asistence „staré Evropy“, s širokou autonomií, „lidovými milicemi“ a schopností blokovat normální vývoj celé země. Ale „Minsk-2“ je bezpečně pohřben samotným Putinem a Západ a ukrajinské úřady si nestěžují na „žádnou alternativu k minským dohodám“.
Ode dneška lze hovořit o konečné marginalizaci proruských politických sil. O nějaké konkurenci mezi podmiňovacím „oranžovým“ a podmiňovacím „bílým a modrým“ nemůže být ani řeč, a pokud bude tendence k blokování informačních zdrojů spolupracovníků pokračovat, pak už nebude cesty zpět.
Putin ve svém projevu předcházejícím útoku nejen popřel právo Ukrajiny na existenci, ale také pomluvil zbytek civilizovaného světa. Spojené státy a Velká Británie, Turecko a Polsko mají o čem přemýšlet. A to především do Litvy, Lotyšska, Estonska nebo Ázerbájdžánu, které podle jeho vadné logiky také náhodou odpadly od SSSR.
Videosetkání kremelských stařešinů, na kterém se rozhodovalo o otázce „uznání DLR a LPR“, světu vůbec neukázalo, co jeho autoři chtěli. Viděli jsme partu náhodných, zdaleka ne nejchytřejších lidí, které diktátor odtržený od reality svazuje kruhovou kaucí a zároveň ponižuje a demonstruje svou nadřazenost. Mimochodem, způsob dokládání spolupachatelů ještě před spácháním trestného činu je zajímavé know-how. Doufejme, že na to ponížení „bojaři“ nezapomenou a šíleného „cara“ brzy skoncují.
Ukázalo se, že v okupovaných krajích není vše tak jednoduché. Ostatně pro invazi bylo nutné uspořádat show s evakuací části obyvatelstva do sousedních ruských oblastí. A na ulicích jsou údajně chyceni mladíci za službu v „domobraně“. Tedy dohnat strach ze samotných „osvobozených“.
A zatímco většina populace tyto akce vnímala jako ukázku neuvěřitelné rychlosti Rusů, jejich „okamžité reakce“ (jako např. v Kazachstánu), pozorní diváci upozorňovali na časové nesrovnalosti ve všech těchto „vysíláních“. Veškerá informační podpora: výzvy teroristických vůdců, setkání kremelských stařešinů a dokonce i „údery ozbrojených sil“ – se ukázaly jako primitivní příprava. A ne nejlepší kvality.
Je velmi pravděpodobné, že útok na Ukrajinu nebyl ani tak dobře naplánovanou operací (i když při pohledu do tváří jejich „vládních úředníků“ není třeba čekat na něco rozumného), ale Putinovou „zálohou“. Touha zachovat si dobrou tvář se špatnou hrou. Koneckonců nebylo možné zatlačit Donbas zpět na Ukrajinu podle vlastních podmínek. „Uznání“ jejich žoldáků „republikami DPR a LPR“ také nemělo očekávaný efekt. Ambice a strach ze ztráty autority alfa diktátora nedovolily ustoupit. Proto se rozhodli použít metodu „vynucení míru“ vyzkoušenou v Gruzii. Navíc doufali v ukrajinskou paniku a kapitulaci ozbrojených sil, a když plán selhal, Putin vyměnil náčelníka generálního štábu.
S největší pravděpodobností šlo nejprve o to, udělat z „DPR“ a „LPR“ nové zástupné síly Ruské federace. Aby sankce byly minimální, ale také aby tlak na Ukrajinu a svět zůstal. A to tak, aby byla v budoucnu příležitost zvýšit sazby. A hlavní je, že Rusko nevnímá Putinovo jednání jako slabost. Taková kompromisní varianta. Ale když tento tlak neovlivnil ani prezidenta Volodymyra Zelenského ani vedení Spojených států a Británie, Putin se rozhodl jít all-in.
Co urychlilo jeho neslavný skon. Místo po kouskách drobných sankcí, vyhlašování dalších omezení, zbraní pro ozbrojené síly a pravidelného odmítání „vyjednávat“ s nedostatkem pozornosti, nyní dostane vše najednou. Putinovi teď nezbývá nic jiného, než pokračovat v boji ze svého rohu (do kterého se sám zahnal), zvenčí i zevnitř. v Ukrajině je stále pátá kolona, jsou tam užiteční pitomci, existuje kriminální svět, existuje „byznys“ živený na petrochulech. Tito lidé nastavují značky, upravují nepřátelskou palbu a pomáhají okupantům. O takové kategorii ukrajinských občanů se nepochybně vyvodí patřičné závěry, takže nepůjde znovu rozmotat jako po Majdanech.
Mezitím ukrajinské úřady daly jasně najevo spojencům a spojenci prokázali, že rozumí: Ukrajina potřebuje zbraně, zejména protiraketové zbraně, aby neutralizovala vnější rizika, a peníze a záruky pro vnitřní stabilitu. Jinak se tato noční můra z hlavy nemocného diktátora bude šířit dál. Ostatně Litva, Lotyšsko a Estonsko se také kdysi odvážily opustit SSSR „kvůli chybě bolševiků“.
Jedinou skutečnou cenou za šílenství Vladimira Putina jsou životy dobrých lidí, ukrajinských vojáků a civilistů. Zbytek je získaná záležitost. Proto první a nejdůležitější věc, kterou by nyní měli západní partneři udělat, je chránit ukrajinská města a vojenské jednotky před nálety diktátora, „zavřít nebe“. Zvláště pokud se bojí jaderné války. Tím, že nechrání ukrajinské nebe, mu jakoby nabídnou, aby využil i této možnosti. Stručně řečeno, pokračují ve své dlouhodobé politice nevidět hrozbu zblízka, dokud není příliš pozdě. A čeho je Putin schopen, zahnaný do kouta a podporovaný zezadu svými nohsledy, už se ví.
Také by mě zajímalo, zda jsou jeho nohsledi schopni zachránit alespoň sebe tváří v tvář reálné hrozbě šibenice. A odvézt tělo šíleného diktátora z Kremlu na znamení mírových jednání ještě předtím, než dá rozkaz k použití jaderných zbraní.
