Nedávno jsem na jednom ruském relativně nezávislém a relativně liberálním kanálu YouTube poslouchal diskusi dvou publicistů a politologů, samozřejmě o situaci kolem Ukrajiny. Navzdory tomu, že účastníci diskuse kritizovali ruské úřady, oba vyjádřili přesvědčení, že na začátku nedošlo k žádné vojenské hrozbě. To prý Washington rozehrál svou vlastní hru, loni na konci října spustil „kachnu“ ohledně koncentrace ruských jednotek u ukrajinských hranic. Ne nadarmo i ukrajinské vedení do poslední chvíle ujišťovalo, že žádné nebezpečí nehrozí.
Takže podle výše zmíněných diskutérů (předpokládám, že takový názor obecně v ruském liberálním prostředí převládá) je problém v tom, že do „americké provokace“ nakoupil samotný Kreml. Koupil se a na oplátku začal rozněcovat situaci, zveličovat západní hrozbu, vydávat ultimáta a zesilovat protizápadní rétoriku. A nakonec vojáky zahnal k hranicím s Ukrajinou, čímž se virtuální hrozba invaze na Ukrajinu proměnila ve skutečnou.
Myslím, že naši myslící čtenáři nepotřebují vysvětlovat všechny nepravdy takového postoje. Jakkoli jsou ruští liberálové liberální a demokratičtí (omlouvám se za tautologii), jejich schopnost adekvátně vyhodnotit situaci je vždy v určité chvíli přilepená na virtuální zdi, kterou můžeme konvenčně nazvat „ukrajinským problémem“.
Ve skutečnosti jak zpravodajská data západních zemí, tak vyšetřování skupiny Bellingcatkterý v žádném případě nefunguje jako pomocník Washingtonu, jednoznačně dosvědčil, že Rusko narychlo soustředilo svá vojska podél obvodu naší hranice, v Bělorusku, na Krymu a v okupovaných oblastech Doněcké a Luhanské oblasti a dokonce i v Podněstří.
Teprve nyní se situace začala po troškách uvolňovat, takže si můžeme vydechnout. Ale zatím jen napůl, protože i přes ujištění ruského ministerstva obrany zatím nebylo pozorováno rozsáhlé stahování vojenské techniky a vojáků, jak hlásí Washington a Brusel.
Ano, Kreml změnil rétoriku. Už to nezní ultimátně, přednost mají reklamace. Je to dobré.
Pro každého je samozřejmě zajímavé vědět: s jakou radostí k této změně došlo? Jak se hrozba třetí světové války proměnila v „stání na Ugra“ nebo „tažení za bažiny“ Ludvíka X., nebo budeme plést jinou historickou analogii, kde agresor selhal, protože nikdy nedošel k bitvě?
Proč se tedy Kreml rozhodl ustoupit? Většina západních publicistů nyní chválí sílu mezinárodních jednání. Řekli, že „kyvadlová diplomacie“ přinesla své ovoce, Putinovi se podařilo přesvědčit, že žádná hrozba ze strany Ukrajiny, USA nebo NATO nehrozí. Dalo by se tomu věřit, kdybychom vzali na vědomí tezi, že ruský vůdce této hrozbě vůbec věřil.
Ve skutečnosti požadavky šéfa Kremlu na nerozšiřování NATO, stížnosti na přijetí zemí bývalého varšavského bloku a bývalých republik SSSR do Aliance nemají nic společného se zasahováním do ruské bezpečnosti. A rozumí tomu dokonale. Stejně jako to, že vstup do NATO pojišťuje nové členy proti budoucí ruské agresi.
Nedávno vydala poměrně známá americká historička, profesorka Univerzity Johnse Hopkinse Mary Elise Sarottová svou další knihu s názvem „Not an Inch: America, Russia and the Impasse after the Cold War“ (Not One Inch: America, Russia, and Making of Post-Cold War Patemate). Paní Sarottová je považována za jednu z nejdůkladnějších světových badatelek procesů, které probíhaly v Německu a východní Evropě během Gorbačovovy perestrojky. Především jde samozřejmě o pád Berlínské zdi a znovusjednocení Německa. „Ani palec“ v názvu je apelem na prohlášení tehdejšího amerického ministra zahraničí Jamese Bakera, který údajně ujistil, že NATO nemá v úmyslu expandovat východním směrem. Tato slova však nebyla oficiálním slibem ani ze strany USA, ani NATO. Byli slyšet v diskusi. Následuje doslovné vyjádření tehdejšího státního tajemníka: „Chápeme, že je důležité nejen pro Sovětský svaz, ale i pro další evropské země mít záruky, že pokud Spojené státy udrží svou přítomnost v Německu v rámci NATO, ani palec současné vojenské jurisdikce NATO se nerozšíří na východ.“
Tato slova lze interpretovat různými způsoby. Každopádně vůbec nedokazují, že by existovala nějaká ústní dohoda, že Aliance do svých řad nepřijme státy z východní Evropy. A to, že nebyly podepsány žádné právně závazné dokumenty, je již historickou skutečností, kterou uznává i Kreml.
Proč Mary Elise Sarott stále používá tato Bakerova slova a dokonce je dává do názvu knihy? Navíc stojí za zmínku, že nepopírá a ani se nesnaží podkopat tezi, že žádné takové dohody neexistovaly. Historik apeluje spíše na morální odpovědnost Západu vůči Rusku. Západ si podle ní měl poslechnout slavný Churchillův výrok, že při každém vítězství je důležitá štědrost. Jako ano, vyhráli jsme „studenou válku“, zbavili jsme se tak militaristického monstra, jakým byl Sovětský svaz, ale neměli bychom dávat najevo převahu nad poraženým, tedy Ruskem, aniž bychom brali v úvahu jeho zájmy, včetně geopolitických .
Nejprve vyvstává následující otázka: a historik si je jistý, že Rusko bylo poraženo. Možná je vítězkou, jako Ukrajina, Gruzie, Moldavsko atd.
Dále, co by požadovala od kolektivního Západu? Musel šlápnout na hrdlo vlastní písně, opustit demokratické principy v mezinárodních vztazích. V konkrétním případě jde o opuštění principu „otevřených dveří“ ve vztahu k NATO a práva suverénních států vstupovat do aliancí, včetně vojenských, z vlastní svobodné volby.
Nikdo nenutil Polsko, Maďarsko, Českou republiku, pobaltské státy ke vstupu do Evropské unie a NATO. Připomeňme alespoň příklad Slovenska, kde do roku 1998 vládl autoritářský režim Vladimíra Mečijara. Bratislava šla zpočátku jinou cestou, ale později, po změně vlády, rozhodla, že Aliance a Unie jsou cool. Vstoupila tedy tam i tam.
Profesor Sarott si naříká nad pomyslnými obavami Ruska, že řekněme Estonsko, Lotyšsko, Litva nebo Ukrajina náhle vytvoří pro Rusko nebezpečnou situaci. A tyto její zkušenosti podporuje poměrně velký okruh odborníků na Západě. Všichni jaksi zcela ignorují skutečnost, že skutečné, nikoli imaginární nebezpečí přichází ze samotného Ruska. A že tuto hrozbu potvrdilo mnoho reálných faktů za posledních 30 let, válkou v Moldavsku počínaje a invazí na Donbas konče.
Pobaltské státy, kterým se kdysi podařilo úspěšně naskočit do rozjetého vlaku NATO, se nyní cítí víceméně bezpečně. Pokud by to nedokázali včas, pak by se s téměř stoprocentní pravděpodobností stali obětí ruské expanzivní politiky.
Protože to nebyla raketoplánová diplomacie, ani ujištění západních vůdců, že Rusko není jimi ohroženo, co přinutilo ruské vedení zatroubit. Kreml velmi dobře pochopil, že nehrozí sebemenší nebezpečí. Svou roli sehrály další tři faktory. První: úzká mezinárodní konsolidace předních světových států na ochranu Ukrajiny. Druhý: vytvoření balíčku tvrdých sankcí proti Rusku v případě jeho invaze na Ukrajinu. Za třetí: mocná vojenská pomoc Ukrajině, která umožnila zvýšit naše obranné schopnosti a výrazně zvýšit pravděpodobnou cenu ruské agrese.
Proto mohou Ukrajinci slavit Den jednoty 16. února, pokud si to samozřejmě přejí. Ale ani byste se neměli přetěžovat. Protože nebezpečí ještě nepominulo, jsou jednotky buď staženy, nebo ne. A místo frontální invaze má agresor ve svém arzenálu mnoho dalších nástrojů „hybridní války“.
