Konečně se začal rýsovat obrázek a lze víceméně pochopit, proč ruské vedení demonstrativně přesunulo vojska před zraky celého světa z Dálného východu k ukrajinským hranicím. To vše, jak se zdá, není nic jiného než „vynucení míru“ – pokus „zatlačit netlačitele“, tedy okupované oblasti Doněcké a Luhanské oblasti zpět na Ukrajinu. Ve skutečnosti máme další touhu prosadit minské dohody a navždy připravit Ukrajinu o její budoucnost. Potvrzují to čerstvé „informační sprchy z nejmenovaných zdrojů z Elysejského paláce“, které „oznamují“ přímá jednání mezi Kyjevem a ozbrojenci ORDLO.
Pokud tomu tak skutečně je, pak všechny další manévry jak světových politických hráčů, tak domácích „zachránců vlasti“ vypadají velmi logicky a místy až promyšleně. I když ne o mnoho kroků dopředu.
Pro Rusko by to bylo skutečné a ne iluzorní vítězství. Za prvé, tím, že se Moskva vyvaruje okupace dalších území, nesníží svou pověst pod současnou úroveň. Pro ruské voliče by bylo možné „prodat“ ochranu cizích krajanů bez krvavého masakru „bratrského lidu“. Pro dialog se Západem je to také nejlepší varianta – vyřešení konfliktu za vlastních podmínek, ale bez přímé invaze. No, hlavní je, že po proměně Ukrajiny v jakousi mega-Bosnu se člověk nemůže bát, že se Kyjev stane příkladem pro ruskou společnost. Bude možné po desetiletí podporovat zkorumpované zloděje u moci, živit regionální spory, sledovat konfrontaci proruských a prozápadních částí společnosti.
Podle takového scénáře má jednání evropských politiků logiku. Proč se stavět proti Rusku, když je možné zavést „neutrální status“ pro sporné území? Velké nárazníkové pásmo s levnou pracovní silou, obchodními příležitostmi a manažery, se kterými se dá vždy „domluvit“. Ale to je jen jedna strana mince. Další, nesouvisející se ziskem, je, že ne každý v Evropě vnímá Rusko, Ameriku a zbytek světa stejně jako my. Německý viceadmirál ve výslužbě vyjádřil, co není pro Západoevropany anomálií. Že Rusko je velká evropská křesťanská země, která by se mohla stát spojencem v konfrontaci s Čínou. K tomu lze přidat nešťastnou skutečnost, že lidé, kteří podporují konzervativní myšlenky, kteří se obávají a nepřijímají moderní liberální politiku a kteří vidí Putina jako „posledního ochránce evropských hodnot“, míří na Moskvu. A takových lidí je mnoho, a to je důležitý volební výklenek. A pro tyto voliče není volba mezi Moskvou a Washingtonem jako spojencem tak samozřejmá jako pro Ukrajince.
S ohledem na to má Ukrajina velké, velké štěstí, že Amerika je „zpět“ a že nutně potřebuje obnovit svůj vliv a pověst po Afghánistánu. Nebýt podpory Washingtonu a Londýna, které inspirovaly celé východní křídlo NATO, měly by ukrajinské úřady potíže. Maximálně lze doufat v ohrožení Berlína a Paříže miliony uprchlíků, ekologickou katastrofou, „Somálskem na hranicích EU“ a přerušením dodávek plynu na trase Rusko-Německo. S tím druhým by to mimochodem nemuselo fungovat, vzhledem k připravenosti vypustit Nord Stream-2. Nyní však s bezprecedentní vojenskou podporou může Ukrajina účinněji argumentovat v dialogu s Moskvou, Berlínem a Paříží.
Nezapomínejme na vnitřní ukrajinskou situaci. Veškeré úsilí Moskvy by ani teoreticky nemohlo dosáhnout cíle, nebýt podpory „páté kolony“ a „užitečných idiotů“. Kteří v honbě za volebními bonusy a nadějí, že budou sedět na rozpočtových tocích, kritizují vládu za to, že prý nesprávně přijímá vojenskou pomoc od spojenců. Jak se stalo, že jsou raketové komplexy přiděleny „zrádcům“ a „agentům Kremlu“, je řečnická otázka.
Pokud nás tedy logika událostí vede k prosazení minských dohod, je třeba mít na paměti několik důležitých věcí. Zejména existují síly, které by to nemělo zajímat, konkrétně USA, Británie, pobaltské země a východní Evropa. Ti první mají své globální zájmy a plány pro Ukrajinu jako aktivum, nikoli balast, ti druzí cítí skutečnou hrozbu. O dohody by neměla mít zájem ani ukrajinská vláda, která se může zapsat do dějin jako ta, která se „mohla bránit“. A držte se křesla, protože po podepsání pochybných papírů s borci nelze hodnocení nepohřbít.
Existují síly, které mají rozhodně zájem na oslabení Ukrajiny prostřednictvím začlenění okupované části Donbasu – Rusko a proruští politici. Pro ně je to zvýšení volební základny a volné ruce.
A jsou tací, kteří nejsou tolik „pro“, ale ve světle Realpolitika připraven využít následků. To jsou, bez ohledu na to, jak politováníhodné je přiznat, vlivní západoevropští politici a celá plejáda domácích. První nejsou připraveni riskovat, „otravovat medvěda“ a také nejsou proti investování. Zejména proto, že „Amerika je daleko, ale žijí tady.“ Jiní to mohou vnímat jako šanci „zachránit“ Ukrajinu nebo co z ní zbylo. Doufáme, že je to banální hloupost, a ne vědomá pozice.
Čemu by měla ukrajinská společnost rozumět? Kromě toho, že ten s více výšivkami není vždy větší patriot. A že není akceptováno převádět vojenskou pomoc na nepřátelské agenty.
Za prvé, západoevropští politici nejsou personifikací celé své společnosti. Představují některé jeho části. Otázka Ukrajiny není ve Francii, Německu ani Británii prioritou. Logika jednání západních politiků není vždy diktována šekem od Gazpromu. Proto, když někdo v Německu mluví o Rusku jinak, než chceme slyšet, neznamená to, že všichni Němci jsou potomky sovětských násilníků z roku 1945, kteří dostávají peníze od Rusů, a obecně „nacistů, kteří podepsali Molotov-Ribbentrop Pakt.“ To mimo jiné znamená, že někteří naši diplomaté celé ty roky dělali něco špatně a že je potřeba lépe pracovat se západními občany.
Není možné promarnit skutečnou šanci a negovat budoucnost země, vedená emocemi, sympatiemi/antipatiemi nebo tradičním ukrajinským politickým „šuměním smetánky“. A sázky jsou velmi vysoké – můžete nejen odrazit Rusko, ale také se stát „svými chlapy“ pro Američany a Brity. Je přece známo, že lidé soucítí s těmi, kterým pomáhají. Nyní nám pomáhají.
Je potřeba být připraven na různé informační hody. Ve srovnání s nimi budou vypadat výroky chorvatského prezidenta nebo „zdroje blízké francouzské vládě“ jako „kytky“. A proto nespěchejte s „odstavením orgánů činných v trestním řízení“, protože se může ukázat, že bez legitimního oprávnění už do země nebudou létat vojenské transportéry a nebudou přivážet drahé rakety.
