Dlouho, od osmdesátých let, se jména německých velitelů nestala světově známá. Viceadmirál Kaev-Achim Schönbach, (nyní bývalý) vrchní velitel německého námořnictva, dokázal tento stav nevědomky napravit. Jeho jméno se v Ukrajině ozývalo obzvlášť hlasitě, i když jej provázely neméně hlasité nadávky.
Čím se německý viceadmirál „proslavil“? 21. ledna, když komentoval rusko-ukrajinský konflikt na konferenci v indickém institutu Manohar Parrikar pro výzkum a analýzu obrany, označil obavy Západu z ruské invaze na Ukrajinu za „nesmysl“. Schönbach rozvíjel svůj názor: „Ve skutečnosti chce (Putin, – pozn. red.) být respektován. A můj bože, projevování respektu stojí tak málo, že to vlastně nic nestojí. Je snadné projevit respekt, který vyžaduje a který si pravděpodobně zaslouží.“
I tato uznání „zásluhy“ agresivního ruského diktátora by stačila k mezinárodnímu skandálu. Viceadmirál se ale nezastavil a volal, aby se smířil s tím, že Krym zůstane navždy ruský. „Poloostrov Krym je pryč, už se nikdy nevrátí… to je fakt,“ poznamenal Schönbach.
Na internet se dostal videozáznam těchto výroků viceadmirála a Schönbach se za pár hodin stal „hvězdou YouTube“.
Ke cti a chvále Bundeswehru a německé vlády obecně, zareagovali rychle: od viceadmirálových výroků se distancovali a okamžitě ho propustili. To konflikt do jisté míry zmírnilo, ale zcela neodstranilo.
V kajícníku tweet sám viceadmirál vyjádřil v souvislosti s jeho výroky lítost. Ujistil, že jeho výroky na konferenci v Indii odrážejí pouze jeho tehdejší osobní názor a nikoli postoj německého ministerstva obrany. „Byl jsem neopatrný, špatně jsem odhadl situaci, neměl jsem to dělat. Tady není co vykládat, byla to evidentní chyba,“ řekl Schönbach.
Bylo by možné věřit v upřímnost této lítosti, stejně jako v to, že tento názor je vlastní pouze jemu, a nikoli širokým kruhům německých vojáků, politiků, osobností veřejného života atd., kdyby nebylo obecný postoj Berlína k ruské otázce, opakovaně potvrzený akcemi. Od maření Ukrajiny při získávání NATO MAP na summitu v Bukurešti v roce 2008 až po nedávné blokády získávání zbraní od západních spojenců.
Nabízí se tedy logická otázka: byla by reakce německých úřadů stejně rozhodující, kdyby Schönbachovy výroky neviděl celý svět? Nestali se z nich „nedbalé“ rozlévající se rozhovory, které se odehrávají na pomezí moci? Nezískal Schönbach po ztrátě funkce velitele námořnictva startovací kapitál pro další politickou kariéru?
Kdo sleduje německou politiku a veřejné mínění, nemohl si nevšimnout, že ještě nedávno Němci ruskou hrozbu nebrali vážně. Navíc po určitou dobu (jmenovitě v době prezidentování Donalda Trumpa) věřili, že Washington skrývá mnohem větší nebezpečí než Moskva. Rusko je přece ropa a plyn, tedy teplo v domácnostech a palivo na čerpacích stanicích. Tak proč se hádat, lepší je spolupracovat, společně budovat „Nord Streams“.
Ultralevicové a ultrapravicové německé strany byly zvláště proruské. Takže například protiimigrantská „Alternativa pro Německo“ zpívala unisono s Levicovou stranou o nutnosti přátelství s Ruskem, o zrušení sankcí, o vlastní vině Ukrajiny atd.
Proruské myšlenky nebyly jisté části německého odborně-vědeckého prostředí cizí. V této souvislosti chci vyprávět o jednom z našich bývalých přispěvatelů, Romanu Dubasevych. Rodák ze Lvova, který se před dlouhou dobou přestěhoval do Německa, v současnosti působí jako profesor na Greifswaldské univerzitě. Po několikaleté spolupráci se s ním naše publikace musela v létě 2014 navždy rozloučit. Stalo se tak po článku zaslaném Dubasevyčem o událostech na Donbasu, ve kterém vlastně relativizuje zločiny ruských agresorů a také vyzývá Ukrajince, aby nekladli odpor. Všechny tyto teze jsou samozřejmě zabaleny do obalu maxim, eufemismů, odkazů na výroky teoretiků postmoderny a strukturalismu. Ale to nečinilo jejich podstatu o nic méně kapitulační.
Ani po Ilovajskovi, MH-17, DAB, Debalcevovi, Roman Dubasevyč svůj postoj nezměnil. Té se drží i nyní, o čemž svědčí i jeho nedávný příspěvek na Facebooku. Budu z něj citovat úryvek:
„Váží tedy balancování na hraně propasti, téměř jistá vyhlídka katastrofy více než ústupky očekávané Ruskem? A proč se Západ, který rád obviňuje z opatrnosti a „zrady“, zjevně s tímto nebezpečím vyrovnává mnohem lépe než země, která bude zasažena jako první? Geopolitická neutralita Ukrajiny, zvláštní status Donbasu a dokonce i pseudovolby vypadají jako extrémně bolestivé, nemožné kroky. Zvláště na pozadí již tak hrozné ceny zaplacené za válku na Donbasu a hurá za civilizovanou budoucnost Ukrajiny. Zároveň: nejsou to nejprozíravější reakce, vezmeme-li v úvahu hroznou cenu, kterou již Ukrajina zaplatila? Nejlepší poučení z dosavadních tragických událostí? Není schopnost přijmout těžký kompromis projevem skutečné politické vyspělosti a evropské subjektivity? A nedá alespoň nějakou šanci vyhnout se opakovanému masovému krveprolití, ekonomickému a sociálnímu kolapsu? Za tak vytoužené snížení napětí a návrat do ještě nedokonalého normálního stavu, do mírových záležitostí? Proč by měla skromná šance na dlouhodobou mírovou politickou hru převážit nad zaručenou katastrofou?
Dal jsem tak dlouhý citát, aby naši čtenáři pochopili, jak určité vědecké prostředí na Západě uvažuje a jaké myšlenky pak vrhá na společnost. Tady rostou nohy této politice appeasementu agresora, výzvy k „respektování Putina“, k veškerým ústupkům, které Rusko požaduje. A právě tehdy mají Němci ze své historie názorný příklad, na který se z nějakého důvodu odvolávají jen tehdy, když potřebují zdůvodnit spolupráci s Ruskem. A to jen do let okupace Třetí říší SSSR. Neexistují v myslích německých politiků paralely s dobou v předvečer druhé světové války a v prvních letech války?
Západní mocnosti se v Mnichově v roce 1938 utěšovaly nadějí, že Hitler se spokojí s anšlusem Rakouska a anšlusem části Československa, prý ať si ukojí chuť. V roce 1939 Francie a Velká Británie nezabránily Třetí říši v okupaci Polska, no, protože to by Hitlerovi ke štěstí jistě stačilo. USA dlouho nechtěly zasahovat do války v Evropě, dokud si neuvědomily, že vše nebude omezeno na jeden kontinent.
Svého času britský politolog, spisovatel, profesor Cambridgeské univerzity Anatol Lieven během jednoho kulatého stolu podal následující vysvětlení, proč mnoho lidí na Západě reaguje na ruskou agresi v Ukrajině poněkud liknavě. „Nezačali jsme bojovat o Ukrajinu v roce 2014 (jako kdysi o Gruzii), ale Rusko zcela nezabralo jih a východ Ukrajiny, i když to klidně mohlo. Pod hlukem vznikla velmi pohodlná tichá dohoda: nechráníme ty, na které útočí Rusko, a Rusko neútočí na ty, které budeme chránit my,“ vysvětlil profesor.
To je ono, sice cynicky, ale upřímně. Řekli, že Rusko útočí na různé části Ukrajiny, Gruzie, Běloruska a Moldavska. Je nám jich trochu líto, můžeme s nimi soucítit, ale moc je chránit nebudeme, protože nám stejně nic nehrozí, Rusko nikdy nepřekročí určitou „červenou čáru“. Je tomu skutečně tak? A jaké jsou pak masivní kybernetické útoky na vládní portály v Německu, USA, Velké Británii, politické vraždy v Salisbury, Londýně a Berlíně, vyhazování do povětří muničních skladů v ČR, únosy vojenského personálu z pohraničního území Estonsko atd. Ano, k otevřené agresi proti členskému státu NATO ještě nedošlo, ale vše se děje poprvé. Kreml má navíc s vedením „hybridní invaze“ již bohaté zkušenosti a například v pobaltských zemích, které jsou členy NATO, je dost lidí, kteří jsou Rusku sympatickí a dokážou perfektně posloužit jako „kanón krmivo“.
Navzdory všemu, co bylo řečeno, vyzývám naše čtenáře, aby za žádných okolností nepovažovali Německo za našeho nepřítele. Ani otevřené, ani latentní. Za zmínku stojí jen to, jak Berlín podporoval Euromajdan, jak tehdejší ministr zahraničních věcí Německa Guido Westerwelle nejen navštívil aktivisty Majdanu, ale také odtud zorganizoval přímý přenos na prvním německém kanálu, během kterého vyzval celému západnímu světu na pomoc Ukrajincům, kteří touží po svobodě a demokracii. Německo ochotně přijalo k ošetření zraněné aktivisty Majdanu a bojovníky ATO, poskytlo milionové granty na podporu reformního procesu v Ukrajině. Angela Merkelová důrazně prosazovala sankce proti Rusku za anexi Krymu a agresi na Donbasu. Moskva stále nemůže exkancléřce odpustit, že nenechala prosadit ruský plán na realizaci minských dohod, který počítal s realizací nejprve politické a až poté bezpečnostní části.
Proto se taková akce proti Merkelové tehdy zdála naprosto nevhodná Danke, paní Ribbentropová! Něco podobného není třeba zařizovat ani nyní, jakkoli nás postoj Berlína rozhořčuje již za kancléřství Olafa Scholze. Sice je třeba kritizovat německé vůdce, ale konstruktivně a bez urážek. Dokázat jim, že politika appeasementu vede do slepé uličky. Že Moskva rozumí pouze řeči síly a ústupky vnímá jako slabost soupeře a jako podnět k dalšímu tlaku. To „prokázání úcty“ Putinovi je ve skutečnosti drahé, neuvěřitelně drahé, zvláště když si to vůbec nezaslouží.
Nedávno jsem ve facebookové hádce svých přátel narazil na zajímavou metaforu: Německo v popsané situaci je třeba vnímat jako dobrého policajta a špatným policajtem jsou USA nebo Velká Británie. Ti poslední činí tvrdá prohlášení proti Moskvě, dodávají zbraně Ukrajině a Německo projevuje určitou dobrou vůli Rusku. Zlí i dobří policajti se ale snaží dosáhnout společného cíle – omezit zločince, kterým je v tomto případě Rusko.
