Jak vysvětlit nejvyšší míru eskalace napětí ohledně Ukrajiny ze strany Ruska? A vleklý charakter ruského vydírání a extrémní, neadekvátní požadavky Ruska na západní svět? Je těžké tomu uvěřit, ale hlavní důvody tkví v postavení a neústupnosti prezidenta Volodymyra Zelenského a nejnovějším přeformátování sil ve světové politice. Okamžitě odmítnu, že nejde o Zelenského osobní charisma nebo speciální schopnosti. Jde o jeho neangažovanost ve starém systému a, pardon za banalitu, osobní poctivost. Přál bych si, aby čtenáři po takovém prohlášení neztratili o článek zájem a vnímali jej jako další chvalozpěv na Zelenského. Je také žádoucí, aby kritická analýza období Porošenkova prezidentství nebyla vnímána jako individuální útoky proti němu.
A teď k podnikání. Celou dobu před zvolením nesystematického Zelenského mělo Rusko „zvláštní“ vliv na téměř každého vlivného politika v Ukrajině. Bývaly doby, kdy prezidenti byli téměř loutkami kremelských loutkářů. Například Janukovyč byl zvláště zranitelný nejen kvůli své kriminální minulosti, ale také kvůli vlivu beneficientů ze Strany regionů a faktům o rozsáhlé korupci. Kompromat v rukou Kremlu byl vždy spolehlivým prostředkem kontroly ukrajinských politiků a politiky.
Putin tím, že přispěl ke zvolení zločince Janukovyče na post prezidenta Ukrajiny, ponížil Ukrajinu a vzal jí jakékoli naděje na euroatlantickou integraci. Zároveň předvedl osobní znechucení, které může mít hebista vůči zločinci. Když ale i Viktor Janukovyč začal záludně vykazovat známky nezávislosti a hrozil podpisem asociační dohody, Kreml přistoupil k radikálnějším akcím.
Právě v době prezidenta Janukovyče Rusové „vzali“ pod svou kontrolu nejdůležitější obranné a bezpečnostní instituce. Svými lidmi zaplavili důležité státní instituce a uspořádali „roll call“ mezi slavnými politiky. Stačí zmínit Dmytra Salamatina, ruského důstojníka, který se prostřednictvím Strany regionů infiltroval do ukrajinského establishmentu. Nyní je těžké si to představit, ale tento ruský občan dokázal nejen apelovat na Nejvyšší radu Ukrajiny, stát se v čele Státního koncernu „Ukroboronprom“ a dokonce se stát ministrem obrany Ukrajiny. Tedy tím, že se stane členem Rady národní bezpečnosti a obrany. Hlavním úkolem tohoto „krtka“ bylo zanedbání obranyschopnosti země a kolaps příslušných institucí.
Právě v této době v Ukrajině postupuje jeden z hlavních ruských scénářů – kolaps ozbrojených sil, aby se země nemohla bránit v případě vnější agrese, a gigantické navýšení financování ministerstva. vnitřních věcí – potlačit případné vnitřní nepokoje a povstání. Na realizaci takového scénáře se podílejí téměř všichni poslanci Nejvyšší rady bez ohledu na politickou orientaci, kteří pro takový státní rozpočet hlasují. Ve stejném duchu je třeba posuzovat i předchozí zrady ukrajinských státních zájmů ze strany vysokých ukrajinských představitelů. Hovoříme o závazné smlouvě o plynu, kterou Julia Tymošenková podepsala s Vladimirem Putinem na začátku roku 2009, a o nechvalně známých charkovských dohodách z roku 20010. V obou případech šlo o korupci na nejvyšší státní úrovni (plyn) a využití ruského potenciálu pro vnitřní rozbroje v Ukrajině.
Byla to společná korupční schémata a pochybné politické konexe, díky kterým byli téměř všichni vrcholní ukrajinskí politici „šikovní“. Když k tomu přidáte oligarchický faktor s jejich chráněnci a choutky, Ukrajina neměla téměř žádnou šanci na nezávislou, důstojnou budoucnost. Oligarchové a správci Putinových peněz v Ukrajině obratně zamíchali nabitý balíček politických karet. Mezi několikrát podplacenými ukrajinskými politiky, kteří jsou napojeni na konkrétní klany, a zkorumpovanými úředníky, kteří jim sloužili, občas vznikaly války a spory. A to ukázalo slabou naději Ukrajinců, že se tyto elity sebezničí. Konflikt, který vznikl kvůli nadměrnému obohacování Janukovyčovy rodiny, ve skutečnosti vyvolal vážnou konfrontaci mezi mocnými lidmi ukrajinského světa.
Konvenčně lze tyto kruhy rozdělit na ty, které se snažily Ukrajinu vykořisťovat autonomněji na Moskvě, a ty, které ukrajinskou státní nezávislost chápaly pouze jako formalitu. Abychom se nad těmito aspekty dlouho nezdržovali, je třeba říci, že Petro Porošenko k takovým patriotům patřil. Výrazně se lišil od Rinata Achmetova a Dmytra Firtaše. Porošenkovy neuvěřitelné ambice a touha vstoupit do skutečné ligy oligarchů mu posloužily jako skutečná motivace v boji o moc. Porošenko úspěšně využil toho, že nejatraktivněji vypadal na pozadí upřímně proruských politiků a nejvyšších vládních představitelů. A poté, co se mu podařilo zkoordinovat své dalekosáhlé plány s Dmitrijem Firtašem, Putinovým mužem, byla otázka úspěšné Porošenkovy politické budoucnosti vyřešena.
Nemáme důvod se domnívat, že Rusové vyvíjeli tlak na Porošenka pomocí nějakého neuvěřitelného kompromatu. Prostě v něm viděli svého muže. Využili jeho chamtivosti a nevybíravých metod. Spočítali algoritmus jeho akcí a uvědomili si, že se systémem nebude bojovat, ale jednoduše ho povede. Od té chvíle se Porošenko stal nejvýnosnějším politikem a prezidentem Ruska v Ukrajině. Od té doby Rusové věděli, jaké páky stisknout, aby prezident Porošenko souhlasil s jejich požadavky. Když se Porošenko stal prezidentem, Rusko zahájilo bezprecedentní vydírání Ukrajiny hrozbami přímé intervence.
Rusko tlačilo a vydíralo nejen Ukrajinu, ale i USA a EU. Západní politici, paralyzovaní takovou drzostí, místo slušného odmítnutí a dosazení agresora na jeho místo, se uchýlili k politice usmíření agresora. Zároveň nutit Angelu Merkelovou a Francoise Hollanda, aby přesvědčili Ukrajinu, aby souhlasila s Putinovou variantou. Jak vyplývá z Hollandových memoárů, Porošenko se také nijak zvlášť nesnažil chránit zájmy Ukrajiny. A zvláštním způsobem souhlasil s podpisem minských dohod. Ukrajinskou společnost přitom pokaždé dezinformoval, že podmínky nemají žádnou platnost, že v nich nejsou žádné konkrétní závazky.
Jak se později ukázalo, podepsané podmínky znamenaly z ukrajinské strany kapitulaci. Porošenko očekával, že prostě prodlouží dobu a nebude plnit podmínky dohod. Nevýhodou takového postavení bylo, že Rusko by během krátké doby dokázalo přesvědčit svět, že za všechno může Ukrajina. Že je to ona, kdo neplní své povinnosti.
Rusko přitom jako partnera prosazovalo Porošenkova starého známého Viktora Medvedčuka. Spolu s Medvedčukem a prostřednictvím Medvedčukova zprostředkování začal Porošenko obratně komunikovat s Kremlem. Rusové znovu získali vliv na ukrajinskou politiku, informační prostor a ovládli strategický průmysl. Jako je například dodávka zkapalněného plynu a nafty. Na Západě byla „únava“ s Ukrajinou, protože bylo zřejmé, že Porošenko sabotuje reformy a dělá společné obchody s Medvedčukem. Že Ukrajina tajně nakupuje uhlí od teroristů z tzv. LPR-DPR. Že Porošenko přímo komunikuje s Putinem.
Zvláštním způsobem nebo z vůle oligarchů nespokojených s Porošenkem přišel na politickou scénu z divadla herec Volodymyr Zelenskyj. Abych byl upřímný, Porošenkův tým a Rusko takovou hrozbu „prohlédly“. Zvolení nesystematického Zelenského prezidentem rozbilo všechny dříve existující mechanismy vlivu na Ukrajinu. Jedinou nadějí Rusů a Porošenka bylo, že Zelenskij při absenci zkušeností a patřičných kvalit v prvních měsících všechno posere. Nejen to, Porošenko vynaložil velké úsilí na to, aby Zelenského start byl katastrofou. A to přesto, že anarchie a bezpráví ohrožovaly samotnou existenci Ukrajiny v té době. Zelenskyj tehdy musel bojovat na dvou frontách: proti Putinovu Rusku a o kontrolu nad situací v zemi.
Poté, co se Zelenskému podařilo sestavit novou mezinárodní koalici na podporu Ukrajiny, sestavit dobrý vládní tým, se Porošenkovy šance na návrat do prezidentského křesla minimalizovaly. Zelenskyj sebevědomě prosazuje proukrajinskou politiku a nejsou proti němu žádná obvinění z osobního sobectví. Neexistuje ani Merkelová, které Porošenko připisoval všechny své dohody s Putinem. Jako, navrhla a trvala na tom Angela. Nema Porošenko, který nebyl přímým agentem Ruska. Ale kdo se stal nejvděčnějším prezidentem v rozvoji ruských speciálních služeb.
Neutralizován byl i otevřený ruský agent Viktor Medvedčuk. Jeho protiukrajinské mediální impérium je téměř zlikvidováno. Rusko se ji nějakou dobu snažilo vyhrožovat, ale nemohlo nic dělat. Tak začala likvidace ruské sítě, jejíž aktivity směřovaly k demontáži ukrajinského státu. Na obranu Porošenka přišli hlavní ruští propagandisté, agenti vlivu a dokonce i ředitel zahraniční rozvědky Ruské federace Sergej Naryškin. Prohlásil: „Porošenkova osobnost je nám všem dobře známá. Tato špinavá vnitřní kampaň uvnitř Ukrajiny samozřejmě nezvyšuje pověst současného kyjevského režimu. Nerad bych se k tomu vyjadřoval dále.“ A to není kompromitace vlastence Porošenka. A abychom společnými silami dál otřásali Ukrajinou. Protože vyšetřování a soud odhalí světu spoustu ostudných tajemství.
Skutečnost, že Rusko nikdy nenašlo „společnou řeč“ se Zelenským, jako se to podařilo s Porošenkem, ho přimělo k extrémním opatřením a podruhé začalo vydírat celý svět a vyhrožovat invazí na Ukrajinu. Jen tentokrát se Putin vážně přepočítal. Tak konsolidovanou reakci západního světa nečekal. A prezident Ukrajiny už nemá svůj soukromý zájem, kromě ochrany zájmů státu. To dodává optimismus v oživení nejen ukrajinské, ale i mezinárodní politiky. Tuto bitvu musíme vybojovat společně.
